Chceš si vydělávat peníze otevíráním emailů?

200 Kč hned při registraci!

Leden 2011

Upíří deníky-Předmluva

21. ledna 2011 v 16:24 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
j

Hudba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo. "Chtěla by sis zatančit?" zeptal se jemně. Hraju si s ohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji najednou. A v tom si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já na ni nyní křičela "nebezpečí!" A jakýsi instinkt, starší než celá civilizace, ji nabádal k útěku, ba přímo k úprku.
Ani se nepohnula.

16.kapitola

21. ledna 2011 v 16:20 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena pospíchala do školy, měla pocit, jako by tam nebyla celé věky. Minulá noc jí připadala jako zážitek z raného dětství, který si stěží pamatuje. Ale věděla, že dnes bude muset čelit jejím následkům.
Minulý večer musela čelit tetě Judith. Teta byla velmi rozčílená, když jí sousedé řekli o vraždě, a znepokojila se ještě více, když zjistila, že nikdo zřejmě neví, kde je Elena. Než se Elena dostala někdy kolem druhé ráno domů, byla šílená strachy.
Elena to nemohla vysvětlit. Mohla jen říct, že byla se Stefanem a že věděla, že ho obviňují, ale že si je jistá jeho nevinou. Všechno ostatní, co se odehrálo, si musela nechat pro sebe. I kdyby jí teta Judith uvěřila, nikdy by to nepochopila.
Dnes ráno Elena zaspala a šla pozdě. Když pospíchala ke škole, na ulici kromě ní už nikdo nebyl. Obloha nad hlavou byla šedivá a zvedal se vítr. Zoufale toužila vidět Stefana. Celou noc v tvrdém spánku o něm měla noční můry.
Jeden sen byl zvláště živý. V něm viděla Stefanův bledý obličej a rozzlobené obviňující oči. Podával jí knížku a ptal se: "Jak jsi mohla, Eleno? Jak jsi mohla?" Pak jí upustil knížku k nohám a odešel. Prosebně za ním volala, ale pokračoval v chůzi, dokud nezmizel v temnotách. Když pohlédla dolů na knížku, všimla si, že je vázaná v modrém sametu. Její deníček.
Pocítila opět záchvěv vzteku, když si vzpomněla, jak jí byl deník ukraden. Ale co ten sen znamenal? Co mohlo v deníku být, že Stefan zareagoval takhle?
Nevěděla. Věděla jen, že ho musí vidět, slyšet jeho hlas a cítit jeho objetí. Nebýt s ním bylo jako by postrádala část sebe.
Vyběhla schody ke škole a ponořila se do ztichlých chodeb. Zamířila k učebně cizích jazyků, protože věděla, že Stefan má první hodinu latinu. Pokud ho alespoň na chvíli uvidí, bude v pořádku.
Ale nebyl ve třídě. Malým okénkem ve dveřích viděla jeho prázdné místo. Matt tam byl a výraz jeho tváře ji vyděsil. Nepřestával se dívat na Stefanovo volné místo s výrazem temné předtuchy.
Elena se mechanicky odvrátila od dveří. Jako automat vystoupala po schodech a vešla do své třídy na trigonometrii. Když otevřela dveře, všechny obličeje se obrátily k ní, a tak chvatně vklouzla do lavice k Meredith.
Paní Halpernová na okamžik přerušila výklad a pohlédla na ni, pak pokračovala. Když se obrátila zpět k tabuli, Elena pohlédla na Meredith.
Meredith se natáhla a vzala ji za ruku. "Jsi v pořádku?" zašeptala.
"Já nevím," odpověděla hloupě. Měla pocit, jako kdyby ji samotný vzduch kolem dusil, jako kdyby na ni ze všech stran doléhala nesmírná tíha. Mereditiny prsty byly suché a horké. "Meredith, víš, co je se Stefanem?"
"Ty chceš říct, že to nevíš?"Mereditiny tmavé oči se rozšířily údivem a Elena měla pocit, jako by se ta doléhající váha ještě zvětšila. Připadala si jako velmi hluboko pod vodou bez skafandru.
"Nezatkli ho snad… nebo ano?" zeptala se vyděšeně.
"Eleno, je to ještě horší. Prostě zmizel. Policie šla brzy ráno k němu do penzionu, ale on tam nebyl. Přišli i do školy, ale neukázal se. Říkají, že našli jeho auto opuštěné u Old Creek Road. Eleno, oni si myslí, že odešel, utekl z města, protože je vinen."
"To není pravda," drtila Elena mezi zuby. Viděla, jak se ostatní otáčejí a dívají se po ní, ale bylo jí to jedno. "On je nevinný!"
"Já vím, že si to myslíš, Eleno, ale proč by jinak utekl?"
"Neutekl by. A ani to neudělal." Něco v Eleně vřelo, plamen vzteku zahnal ničivý strach. Dýchala nepravidelně. "Nikdy by neodešel z vlastní vůle."
"Ty si myslíš, že ho někdo donutil? Ale kdo? Tyler by se neodvážil…"
"Donutil, nebo něco horšího," přerušila ji Elena. Celá třída na ně teď zírala a paní Halpernová otevřela ústa. Elena rychle vstala a hleděla, aniž by je viděla. "Bůh mu pomoz, jestli Stefanovi ublížil," pronesla. "Bůh mu pomoz." Otočila se a zamířila ke dveřím.
"Eleno! Vrať se, Eleno!" Slyšela za sebou volání paní Halpernové a Meredith. Šla dál, stále rychleji. Viděla jen to, co bylo přímo před ní. Její mysl se soustředila pouze na jedinou věc.
Mysleli si, že si to jde vyřídit s Tylerem Smallwoodem. Dobře. Ať si klidně plýtvají časem na pátrání špatným směrem. Věděla, co musí udělat.
Vyšla ze školy a obklopil ji studený podzimní vzduch. Pohybovala se rychle, každým krokem ukrajovala vzdálenost mezi školou a Old Creek Road. Odsud se obrátila k Wickery Bridge a ke hřbitovu.
Studený vítr jí odfoukl vlasy dozadu a udeřil ji do tváře. Kolem ní poletovaly dubové listy a vířily ve vzduchu. Ale požár v jejím srdci stále plál žhavým plamenem a spaloval pronikavou zimu. Teď už věděla, co ten žhavý vztek znamená. Prošla kolem rudých buků i šumných vrb přímo doprostřed starého hřbitova a rozhlédla se horečnatýma očima.
Nahoře plynuly mraky jako olověná řeka. Větve dubů a buků divoce mávaly jako paže a srážely se ve větru. Póry vy větru jí vrhaly hrsti listí do tváře. Připadalo jí, jako by se ji samotný hřbitov snažil vypudit, jakoby ukazoval svou moc a sbíral síly provést jí něco hrozného.
Elena to všechno ignorovala. Rozhlížela se dokola a planoucím pohledem pátrala mezi náhrobky. Pak se otočila a zakřičela přímo do běsnění větru. Jen jediné slovo, ale věděla, že se dočká odpovědi.
"Damone!"

15.kapitola

21. ledna 2011 v 16:19 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Jakmile Stefan dovedl Elenu k jejímu domu, zamířil do lesů.
Jel po Old Creek Road, řídil svůj vůz pod mohutnými mraky, skrze které nebylo vidět ani kousíček oblohy, až na to místo, kde parkoval první den školy.
Zanechal tam auto a pokusil se vrátit přesně po svých stopách na mýtinu, kde zahlédl havrana. Jeho lovecký instinkt mu pomáhal, připomínal si tu tvar keře, tu podivně zkroucený kořen, až najednou stál na pasece lemované věkovitými duby.
Tady. Pod touto duchnou špinavě hnědých listů možná ještě zůstaly kosti onoho králíka.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, aby posbíral své Síly a vyslal zkoumavou myšlenku.
A poprvé od chvíle, kdy přišel do Fell's Church, pocítil záchvěv odpovědi. Ale zdál se matný a kolísavý a nedokázal určit, odkud pochází.
Povzdechnul si a obrátil se - a zůstal jako přikovaný.
Před ním stál Damon, paže zkřížené na prsou, a opíral se o dub. Vypadal, jako by tu stál celé hodiny.
"Takže," pronesl Stefan ztěžka, "je to pravda. Uplynula dlouhá doba, bratře."
"Ne tak dlouhá, jak by se zdálo, bratře."Stefan si ten hlas pamatoval - ten sametový ironický hlas. "Sledoval jsem tě celé roky," řekl Damon klidně. Smetl kousek kůry z rukávu své kožené bundy tak ležérně, jako si kdysi rovnal manžetové knoflíčky. "Ale ty jsi to nevěděl, že? Tvoje Síly jsou slabé - jako vždy."
"Buď opatrný, Damone," řekl Stefan tiše a výhružně. "Dnes večer buď velmi opatrný. Nejsem v tolerantní náladě."
"Svatý Štěpán se zlobí? Jen si to představte. Předpokládám, že tě rozmrzely mé malé výpady do tvého teritoria. Dělal jsem to jen proto, že jsem ti chtěl být nablízku. Bratři by si měli být blízcí."
"Dnes večer jsi zabíjel.A pokoušel ses mě přesvědčit, že jsem to udělal já."
"A jsi si naprosto jistý, žes to neudělal? Možná jsme to udělali spolu. Opatrně!" varoval, když Stefan přikročil blíž. "Ani já nejsem dnes večer v tolerantní náladě.
Měl jsem jenom seschlého mrňavého učitele historie, a ty jsi měl hezkou holku."
Zuřivost ve Stefanově nitru zaplála, jakoby se soustředila do jediného žhavého bodu, jako by měl uvnitř malé slunce. "Drž se od Eleny dál," zašeptal tak výhružně, že Damon skutečně trochu ucukl hlavou. "Drž se od ní, Damone. Vím, žes ji špehoval a sledoval. Ale s tím je konec. Ještě jednou se k ní přiblížíš a budeš toho litovat."
"Tys byl vždycky sobecký. To je tvoje jediná slabost. Nechceš se o nic dělit, že?" Náhle se Damonovy rty rozvlnily v jediném krásném úsměvu. "Ale krásná Elena je naštěstí velkorysejší. Vyprávěla ti o našich malých dostaveníčkách? Skoro se mi vzdala na místě hned, když jsme se poprvé potkali."
"To je lež!"
"Kdepak, drahý bratře. Nikdy nelžu o důležitých věcech. Nebo jsem chtěl říci o nedůležitých? Na každý pád tvá lepá panna téměř omdlela v mém náručí. Myslím, že se jí líbí muži v černém." Zatímco na něj Stefan zíral a pokoušel se ovládnout svůj dech, Damon dodal téměř něžně: "Víš, mýlíš se v ní. Myslíš si, že je sladká a poddajná jako Katherine. Ale není. Není to vůbec tvůj typ, můj zbožný bratře. Má v sobě jiskru a oheň, se kterými by sis ty nevěděl rady."
"Ale předpokládám, že ty ano."
Damon uvolnil zkřížené paže a opět se pomalu usmál. "Ach, ano."
Stefan měl sto chutí po něm skočit a rozbít mu ten jeho krásný arogantní úsměv, roztrhat mu hrdlo. Řekl stěží ovládaným hlasem: "Máš pravdu v jedné věci. Je silná. Dost silná, aby tě odrazila. A teď, když ví, kdo opravdu jsi, to také udělá. Jediné, co k tobě teď cítí, je odpor."
Damon zdvihl obočí. "Opravdu? Teď? To ještě uvidíme. Možná zjistí, že skutečná temnota je jí více po chuti než mdlé pološero. Já alespoň dokážu přiznat pravdu o své přirozenosti. Ale o tebe mám strach, mladší bratříčku. Vypadáš slabý a podvyživený. Ona je koketka, že?"
Zab ho, dožadovalo se cosi ve Stefanově mysli. Zab ho, zlom mu vaz, rozervi mu hrdlo na krvavé cáry. Ale věděl, že Damon se dnes večer velmi dobře nakrmil. Jeho bratr měl nyní mohutnou temnou auru, pulsovala a téměř zářila životní podstatou, kterou vsál.
"Ano, napil jsem se zhluboka," řekl Damon vlídně, jakoby věděl, na co Stefan myslí. Povzdychnul si a přejel si rty jazykem ve šťastné vzpomínce. "Byl malý, ale měl překvapující množství šťáv. Nebyl hezký jako Elena a rozhodně tak hezky nevoněl. Ale vždycky mi přináší radost cítit, jak nová krev zpívá v mých žilách." Damon hlasitě vydechl, odstoupil od stromu a rozhlédl se kolem. Stefan si vzpomínal i na ty elegantní pohyby, každé gesto provedené s maximálním sebeovládáním a naprosto dokonale. Za ta staletí se Damonovo držení těla jen vytříbilo.
"Mám pak chuť dělat třeba tohle," prohlásil Damon a přikročil k mladému stromku o pár metrů dál. Stromek byl téměř stejně vysoký jako on a když ho objal prsty, nedokázal je na druhé straně spojit. Ale Stefan si všimnul, jak se Damon rychle nadechl a svaly pod černou košilí se mu napjaly - a najednou vytrhl strom ze země, až se mu kořeny kývaly. Stefan ucítil štiplavou vlhkost porušené zeminy.
"Stejně se mi tady nelíbil," řekl Damon a mrštil stromkem tak daleko, jak propletené kořeny dovolily. Pak se podmanivě usmál. "Nebo třeba tohle."
Najednou se zamihotal záchvěv pohybu a Damon byl pryč. Stefan se rozhlédl kolem, ale nikde ho neviděl.
"Tady nahoře, bratříčku." Hlas se ozýval seshora, a když Stefan vzhlédnul, uviděl Damona usazeného mezi rozložitými větvemi dubu. Zlatohnědé listy zašustily a on znovu zmizel.
"A teď jsem zas tady, bratře," Stefan ucítil poklepání na rameno. Trhnul sebou a otočil se jako na obrtlíku, ale za sebou neviděl nic. "Přímo tady, bráško." Znovu se otočil. "Ne, zkus to tady." Stefan se vztekle otočil na druhou stranu ve snaze Damona dopadnout, ale v prstech sevřel jen vzduch.
Tady, Stefane. Tentokrát se hlas ozýval z jeho mysli a jeho Síla jím otřásla do hloubi duše. Vysílat myšlenky takto zřetelně vyžadovalo nesmírnou energii. Pomalu se ještě jednou otočil a uviděl Damona zpátky na původním místě, jak se opírá o dubisko.
Ale tentokrát se humor z těch tmavých očí vytratil. Byly jen temné a neproniknutelné. A Damonovy rty se svíraly v tenkou čárku.
Jaký další důkaz bys chtěl, Stefane? Jsem o tolik silnější než ty, o kolik jsi ty silnější než ti ubozí lidičkové. Jsem také rychlejší než ty a mám takové Síly, o kterých jsi sotva slyšel. Prastaré Síly, Stefane. A nebojím se je používat. Pokud se se mnou pustíš do boje, použiji je proti tobě.
Tak proto jsi přišel? Chceš mě mučit?
Byl jsem k tobě shovívavý, bratře. Mnohokrát jsem tě mohl zabít, ale vždy jsem ušetřil tvůj život. Ale tentokrát je to jiné. Damon opět vykročil od stromu a promluvil nahlas: "Varuji tě, Stefane, nestav se proti mně. Nezáleží na tom, proč jsem přišel. To, co chci teď, je Elena. A pokud se mi pokusíš zabránit v tom, abych si ji vzal, zabiju tě."
"Můžeš to zkusit," odpověděl Stefan. Žhavý vztek v něm plál mocněji než dřív a vyvřel na povrch jako žhavá láva. Nějak záhadně věděl, že tím ohrožuje Damonovu temnotu.
"Myslíš, že to nedokážu? Ty se nikdy nepoučíš, že, mladší bratříčku?" Stefan sotva stihnul postřehnout Damonovo znavené zavrtění hlavou, když se najednou objevil další rozmazaný pohyb a ucítil, jak ho popadly silné paže. A najednou divoce zápasil a pokoušel se ho veškerou silou setřást. Ale bylo to, jako by se pokoušel setřást paže z oceli.
Divoce ho udeřil a snažil se zasáhnout zranitelné místo pod čelistí. Vůbec to nepomohlo; paže měl znehybněné vzadu, tělo imobilizované. Byl bezbranný jako pták v drápech štíhlé obratné kočky.
Na okamžik ochabnul a položil se na Damona mrtvou vahou. Pak se náhle vzepjal všemi svaly a pokusil se vytrhnout. Ale ony kruté ruce ho jen sevřely pevněji. Jeho úsilí bylo zbytečné a žalostné.
Ty jsi byl vždycky tvrdohlavý. Možná tě tohle dokáže přesvědčit. Stefan pohlédl do tváře svého bratra, bledé jako zamrzlá okenní skla penzionu, a do jeho černých bezedných očí. Pak ucítil, jak ho bratrovy prsty popadly za vlasy, škubnul jí dozadu a odhalil tak hrdlo.
Zápasil nyní s dvojnásobným úsilím, zoufale a zběsile. Nenamáhej se, ozval se hlas v jeho hlavě a pak ucítil ostrou pronikavou bolest zubů. Cítil pokoření a bezmocnost jako oběť šelmy, jako lovený, jako kořist. A pak bolest, jak mu byla vysávána krev proti jeho vůli.
Odmítal se tomu poddat a bolest se zhoršovala. Měl pocit, jako by se mu snažili vytrhnout duši, stejně jako ten stromek ze země. Pronikaly jím plamenné jazyky, které se soustřeďovaly kolem ranek v hrdle, kam se zanořily Damonovy zuby. Agónie mu svírala hrdlo i čelist a rozlévala se dolů po hrudi a ramenou. Pocítil závrať a uvědomil si, že ztrácí vědomí.
Pak ho náhle ty ruce pustily a on padnul k zemi na vlhké a rozkládající se dubové listí. Lapal po dechu a s bolestí se opřel o ruce a kolena.
"Vidíš bratříčku, jsem silnější než ty. Jsem dost silný, abych si tě vzal, abych si vzal tvoji krev i tvůj život, pokud si to budu přát. Nech Elenu mě, nebo to udělám."
Stefan vzhlédl. Damon stál nad ním se vztyčenou hlavou a mírně rozkročenýma nohama jako dobyvatel, který pokládá nohu na krk přemoženého. Ty oči černé jako půlnoc triumfálně planuly a na rtech měl Stefanovu krev.
Stefana naplnila nenávist, taková nenávist, jakou nikdy dříve nepocítil. Bylo to, jakoby veškerá dřívější nenávist k Damonovi byla jen kapkou vody v tomto divokém zpěněném oceánu zášti. Mnohokrát za minulá dlouhá staletí litoval, co svému bratrovi udělal, a celou duší si přál, aby to mohl změnit. Nyní si jen přál udělat to znovu.
"Elena není tvoje," vydechnul. Zvedl se na nohy a snažil se, aby nebylo znát, jaké úsilí ho to stojí. "A nikdy nebude." Soustředil se na každý krok, kladl jednu nohu před druhou a vydal se pryč. Celé tělo ho bolelo, ale hanba, kterou pociťoval, ho trýznila víc, než veškerá fyzická bolest. Na oblečení se mu zachytily kousky mokrých listů a zeminy, ale nesmetl je dolů. Veškeré úsilí soustředil na to, aby se udržel v pohybu, aby dokázal vzdorovat slabosti, která se zmocnila jeho údů.
Ty se nikdy nepoučíš, bratře.
Stefan se neohlédl ani se nepokusil o odpověď. Zatnul zuby a pokračoval v chůzi. Další krok. A další krok. A další.
Kdyby si tak mohl jen na okamžik sednout a odpočinout si…
Další krok… a další. Auto už nemůže být daleko. Listí mu šustilo pod nohama a pak uslyšel šustot za sebou.
Pokusil se rychle otočit, ale jeho reflexy byly téměř nulové. A prudký pohyb byl na něj příliš. Temnota ho naplnila, naplnila jeho tělo i mysl a ucítil, jak padá. Padal navždy do černé a absolutní noci. A pak milosrdně ztratil vědomí.

14.kapitola

21. ledna 2011 v 16:19 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena cítila, jak se jí při těch slovech ježí chloupky na krku.
"To nemyslíš vážně," řekla rozechvěle. Vzpomněla si, co viděla na střeše, na krev rozmazanou po Stefanových rtech, a silou vůle se přiměla od něj neucuknout. "Stefane, já tě znám. Tohle jsi nemohl udělat…"
Ignoroval její protesty a dál upřeně zíral do prázdna očima planoucíma jako zelené kousky ledu u paty ledovce. Hleděl skrze ni, do nějakých nepředstavitelných dálek. "Když jsem toho večera ležel v posteli, doufal jsem proti vší pravděpodobnosti, že za mnou přijde. Už jsem na sobě začínal pozorovat některé změny. Lépe jsem viděl ve tmě a také se mi zdálo, že lépe slyším. Cítil jsem se silnější než dřív, plný jakési základní životní energie. A měl jsem hlad."
"Byl to takový hlad, jaký jsem si předtím neuměl představit. U večeře jsem zjistil, že obyčejné jídlo a pití mě nemohou uspokojit. Nerozuměl jsem tomu. A pak jsem zhlédl bílé hrdlo jedné ze služebných a už jsem věděl, co se děje." Zhluboka se nadechnul, pohled měl hluboký a zmučený. "Tu noc jsem ještě té potřebě odolal, ačkoli mě to stálo vypětí veškeré vůle. Myslel jsem na Katherine a modlil jsem se, aby za mnou přišla. Modlil!" Krátce se zasmál. "Jestli se tvor jako já může modlit."
Eleně dřevěněly prsty v jeho sevření, ale pokusila se ho ještě pevněji sevřít, nabídnout mu útěchu. "Pokračuj, Stefane."
Nyní se mu hovořilo jen těžko. Zdálo se, že téměř zapomněl na její přítomnost, jako by ten příběh vyprávěl sám pro sebe.
"Následujícího rána byla ta potřeba ještě silnější. Bylo to, jako by moje žíly vyschly a rozpraskaly v touze po vláze. Věděl jsem, že už nedokážu dlouho odolávat.
Šel jsem za Katherine do jejích komnat. Chtěl jsem ji požádat, poprosit ji…" Hlas se mu zlomil. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. "Ale Damon už tam byl a čekal před jejím pokojem. Viděl jsem, že on potřebě neodolal. Jak mu zářila pleť, jaký měl bujarý krok, bylo to vidět. Vypadal pyšně jako kočka, která vylízala smetanu.
Ale neměl Katherine. 'Klepej, jak chceš,' řekl mi, 'ale ta dračice uvnitř tě nepustí dál. Už jsem to zkoušel. Přemůžeme ji společně? My dva?'
Neodpověděl jsem mu. Výraz jeho tváře, ten potutelný samolibý výraz mě odpuzoval. Zabušil jsem na ty dveře, jako bych chtěl vzbudit…" Odmlčel se a pak se znovu nevesele zasmál. "Chtěl jsem říct 'jako bych chtěl vzbudit všechny mrtvé.' Ale mrtvé nakonec není až tak těžké vzbudit, že?" Po chvíli pokračoval.
"Ta děvečka, Gudren, otevřela dveře. Její tvář vypadala jako bílý talíř a oči jako černé sklo. Požádal jsem ji, zda mohu vidět její paní. Předpokládal jsem, že odpoví, že Katherine ještě spí, ale Gudren místo toho jen pohlédla na mě a pak přes mé rameno na Damona.
'Jemu bych to neřekla,' prohlásila nakonec, 'ale vám to řeknu. Moje paní Katherine není doma. Šla se dnes časně ráno projít do zahrad. Říkala, že potřebuje hodně přemýšlet.'
Byl jsem dost překvapený. 'Dnes brzy ráno?' ujistil jsem se.
'Ano,' odpověděla mi. Hleděla na mě i na Damona s nechutí. 'Paní byla včera večer moc nešťastná,' pronesla významně. 'Celou dlouhou noc proplakala.'
Když to řekla, zalil mě podivný pocit. Nebyla to jen hanba a žal nad tím, že je Katherine tak nešťastná. Byl to strach. Zapomněl jsem na svůj hlad i na slabost. Dokonce jsem zapomněl i na svou nenávist k Damonovi. Byl jsem najednou plný spěchu a silné naléhavosti, otočil jsem se k Damonovi a řekl mu, že musíme najít Katherine, a on k mému úžasu jen přikývnul.
Začali jsme prohledávat zahrady a volat Katherinino jméno. Pamatuji si přesně, jak toho dne všechno vypadalo. Slunce se opíralo do vysokých cypřišů a borovic v zahradách. Damon a já jsme se mezi nimi proplétali, stále rychleji, a volali na ni. Stále jsme ji volali…" Elena vnímala, jak se Stefan chvěje, cítila to skrze jejich pevně spojené prsty. Dýchal zrychleně, ale mělce.
"Došli jsme až skoro na konec zahrad, když jsem si vzpomněl na místo, které Katherine obzvlášť milovala. Bylo to kousek za zahradou směrem do polí, taková nízká zídka pod citroníkem. Vydal jsem se tam a volal na ni. Cítil jsem… strach, hroznou předtuchu. A věděl jsem, že nesmím… nesmím jít…"
"Stefane!" zvolala Elena. Ubližoval jí, jak zatínal prsty, drtil jimi ty její. Chvění v jeho těle narůstalo, úplně se roztřásl. "Stefane, prosím!"
Ale zdálo se, že ji neslyší. "Bylo to jako… noční můra… všechno se odehrávalo tak pomalu. Nemohl jsem se pohnout… a přesto jsem musel. Musel jsem jít dál. S každým krokem jsem dostával čím dál větší strach. Cítil jsem jeho pach. Pach spáleného masa. Nesmím tam jít… nechci to vidět…"
Jeho hlas byl teď vyšší a naléhavější, lapal po dechu. Oči měl veliké, s rozšířenými zornicemi jako vyděšené dítě. Elena uchopila jeho sevřené prsty druhou rukou a úplně je zakryla. "Stefane, to je v pořádku, už nejsi tam, jsi tady se mnou."
"Nechci to vidět… ale nemůžu si pomoct. Je tam něco bílého, pod tím stromem. Nenuťte mě se na to dívat!"
"Stefane, Stefane, podívej se na mě!"
Ale už ji neslyšel. Vyrážel křečovitě slova, jako by nad nimi neměl žádnou kontrolu, jako by se jich nedokázal dost rychle zbavit. "Nedokážu přijít blíž… a přesto to udělám. Vidím ten strom i zídku. A to bílé. Za stromem. Bílé se zlatým vespod. A v tu chvíli už vím, vím to a běžím tam, protože jsou to její šaty. Katherininy bílé šaty. Proběhnu kolem stromu a uvidím to na zemi a je to pravda. Jsou to Katherininy šaty," jeho hlas zesílil a zlomil se v nepředstavitelné hrůze, "ale Katherine v nich není."
Elena pocítila zachvění, jako by ji někdo ponořil do ledové vody. Naskočila jí husí kůže, pokusila se k němu promluvit, ale nedokázala to. Brebentil, jako by dokázal udržet tu hrůzu od sebe, jen dokud bude mluvit dál.
"Katherine tam není, takže možná je to všechno jen vtip, ale její šaty leží na zemi a jsou plné popela. Jako popel z krbu, přesně takového, jen smrdí po spáleném mase. Páchne. Z toho pachu je mi nevolno a na omdlení.
Vedle rukávu šatů je kus pergamenu. A na kameni o kousek dál leží prsten. Prsten s modrým kamenem, Katherinin prsten. Katherinin prsten…"
Náhle zavolal hrozným hlasem "Katherine, co jsi to udělala?" Padl na kolena, konečně pustil Eleninu dlaň a skryl tvář v dlaních.
Elena ho držela, dokud jím otřásaly trýznivé vzlyky. Objala jeho ramena a přitáhla si ho na klín. "Katherine si sundala prsten," zašeptal. Nebyla to otázka. "Vystavila se slunci."
Drsné vzlyky pokračovaly stále dál, držela ho na svých dlouhých sukních a hladila mu zachvívající se ramena. Mumlala bezvýznamné zvuky, aby ho utěšila a zahnala vlastní děs. Až se konečně utišil a zvedl hlavu. Mluvil zastřeně, ale zdálo se, že se konečně vrátil do současnosti, že se vrátil zpět.
"Na tom pergamenu byl vzkaz. Vzkaz pro mě a Damona. Psala tam, že byla sobecká, když nás chtěla mít oba. Psala, že nedokáže unést, že je příčinou sváru mezi námi. A prý doufá, že až už nebude s námi, přestaneme jeden druhého nenávidět. Udělala to, aby nás usmířila."
"Ach, Stefane," zašeptala Elena. Cítila, jak ji v očích pálí horké slzy soucitu. "Ach Stefane, je mi to tak líto. Ale copak po všech těch letech nechápeš, že to, co Katherine udělala, bylo špatné? Bylo to dokonce sobecké, a byla to její volba. Svým způsobem to nemělo nic společného s tebou ani s Damonem."
Stefan zavrtěl hlavou, jako by se pokoušel setřást pravdu oněch slov. "Dala za to život. To my jsme ji zabili." Posadil se. Ale oči měl stále ještě rozšířené jako velké tmavé kotouče a měl výraz malého zmateného kluka.
"Damon tam přišel za mnou. Vzal ten vzkaz a přečetl si ho. A pak - myslím, že se zbláznil. Oba jsme se zbláznili. Vzal jsem Katherinin prsten a on se ho chtěl zmocnit. To neměl. Pustili jsme se do boje. Řekli jsme jeden druhému hrozné věci. Obviňovali jsme jeden druhého z toho, co se stalo. Nepamatuji se, jak jsme se dostali zpět do domu. Ale najednou jsem měl v ruce meč. Bili jsme se. Chtěl jsem zlikvidovat ten arogantní obličej navždy, chtěl jsem ho zabít. Pamatuji si, jak otec něco křičel z domu. Bili jsme se ještě zuřivěji, abychom to skončili, než se k nám dostane.
A byli jsme vyrovnaní soupeři. Damon vždycky býval silnější a toho dne se zdál i rychlejší, jakoby se změnil víc než já. A tak zatímco otec stále křičel z okna, cítil jsem, jak se Damonova čepel dostala za moje krytí. A pak jsem cítil, jak mi proniká do srdce."
Elena ohromeně zírala, ale on bez zaváhání pokračoval. "Cítil jsem bolest, jak ocel pronikla mým tělem, cítil jsem to hluboko, hluboko uvnitř. Celou cestu, tvrdý výpad. Pak ze mě začala unikat síla a já jsem padnul. Ležel jsem tam na dláždění."
Vzhlédnul k Eleně a jednoduše zakončil: "A tak… jsem umřel."
Elena seděla jako omráčená, jako by ten led, který cítila v hrudi onoho večera, roztál a zaplavil ji.
"Damon tam stál nade mnou a pak se sklonil. Slyšel jsem, jak otec zdálky křičí, a také výkřiky ostatních lidí z domácnosti, ale jediné, co jsem viděl, byla Damonova tvář. Ty černé oči byly jako bezměsíčná noc. Chtěl jsem mu ublížit za to, co mi udělal. Za všechno, co udělal mě a Katherine." Stefan se na okamžik odmlčel a pak pronesl téměř zasněně. "A tak jsem pozvedl meč a zabil ho. Z posledních sil jsem probodl bratrovi srdce."
Bouře venku zuřila dál, Elena rozbitým oknem slyšela tiché zvuky noci, cvrkání cvrčků a vítr pročechrávající stromy. Ve Stefanově pokoji vládlo hluboké ticho.
"Dál nevím nic, jen to, že jsem se pak vzbudil ve své hrobce," pokračoval Stefan. Opřel se a zavřel oči. Měl ztrhanou a vyčerpanou tvář, ale ona děsivá dětská zasněnost byla pryč.
"Oba jsme s Damonem měli v sobě právě tolik Katherininy krve, aby nás zachránila před skutečnou smrtí. Místo toho jsme se proměnili. Procitli jsme společně v hrobce, oblečeni do našich nejlepších šatů a položeni bok po boku na márách. Byli jsme příliš slabí, než abychom si mohli dál ubližovat; krve bylo sotva dost, aby nás udržela při životě. A byli jsme zmatení. Volal jsem na Damona, ale on vyběhl ven do noci.
Naštěstí nás pohřbili i s prsteny, které nám darovala Katherine. A v kapse jsem našel její prsten." Stefan mimoděk pohladil zlatý kroužek. "Předpokládám, že si mysleli, že mi ho dala.
Pokusil jsem se jít domů. To bylo hloupé. Služební křičeli, když mě spatřili, a utíkali pro kněze. I já jsem utíkal. Na jediné místo, kde jsem byl v bezpečí, do temnoty.
A od té doby jsem tam zůstal. Tam patřím, Eleno. Svou pýchou a žárlivostí jsem zabil Katherine a svou nenávistí jsem zabil Damona. Ale udělal jsem ještě něco horšího, než že jsem zabil bratra. Já jsem ho odsoudil k prokletí.
Kdyby tehdy nezemřel, v žilách s ještě silnou Katherininou krví, býval by měl šanci. Časem by její krev zeslábla a vyprchala. Mohl se opět stát obyčejným člověkem. Ale tím, že jsem ho tehdy zabil, jsem ho odsoudil k životu v temnotě. Vzal jsem mu jedinou šanci na záchranu."
Stefan se hořce zasmál. "Víš, co v italštině znamená jméno Salvatore, Eleno? Znamená to spasení, spasitel. Jsem tak pojmenován, a taky po svatém Štěpánovi, prvním křesťanském mučedníkovi. A odsoudil jsem svého bratra do pekel."
"Ne," odpověděla Elena. A pak prohlásila rozhodným hlasem: "Ne, Stefane. On se odsoudil sám. On zabil tebe. Ale co se s ním stalo potom?"
"Na nějakou dobu se připojil k jedné ze Svobodných společností, k bezohledným žoldnéřům, kteří loupili a plundrovali. Putoval s nimi celou zemí, bojoval a pil krev obětí.
Tehdy jsem žil vně městských hradeb, napůl vyhladovělý, lovil jsem zvířata, sám zvířetem. Dlouhou dobu jsem o Damonovi nic neslyšel. A pak jednoho dne jsem uslyšel jeho hlas ve své mysli.
Byl silnější než já, protože pil lidskou krev. A zabíjel. Lidé mají nejsilnější životní podstatu a jejich krev propůjčuje moc. Když lidé zemřou, nějakým způsobem poskytují životní podstatu, která je nejsilnější ze všech. Jako by v těch posledních okamžicích hrůzy a boje o život duše nejvíce pulsovala životem. A protože Damon zabíjel lidi, byl schopen využívat Síly více než já."
"Jaké… síly?" zeptala se Elena. V hlavě se jí rýsovala jedna myšlenka.
"Síla, jak jsi řekla. A rychlost. Zostření všech smyslů, zvláště v noci. To je základ. A také dovedeme… cítit mysli. Dokážeme cítit přítomnost mysli a občas i povahu jejích myšlenek. Můžeme slabší mysli uvrhnout do zmatku, buďto abychom je uchvátili, nebo podrobili naší vůli. Existují i další. S dostatkem lidské krve dokážeme měnit tvar, stát se zvířaty. A čím více zabíjíš, tím mocnější se Síly stávají.
Damonův hlas v mé mysli byl velmi silný. Řekl, že teď patří mezi condottieri své vlastní společnosti a že se vrací do Florencie. Řekl, že pokud tam budu, až se vrátí, zabije mě. Uvěřil jsem mu a odešel. Od té doby jsem ho viděl jen dvakrát. Hrozba je vždy stejná a pokaždé je o něco silnější. Damon ze své přirozenosti vytěžil maximum a zdá se, že se ve své temnější stránce vyžívá.
Ale je to i má přirozenost. Stejná temnota sídlí i ve mně. Myslel jsem, že se dokážu přemoci, ale mýlil jsem se. Proto jsem přišel sem, do Fell's Church. Myslel jsem si, že kdybych se usadil v nějakém malém městečku, daleko od starých vzpomínek, mohl bych uniknout temnotám. A místo toho jsem dnes zabil člověka."
"Ne,"řekla Elena prudce. "Tomu nevěřím, Stefane." Jeho příběh ji naplnil hrůzou a lítostí… a také strachem. To musela připustit. Ale její znechucení zmizelo a jedinou věcí si byla naprosto jistá. Stefan není vrah. "Co se stalo dnes večer, Stefane? Hádal ses s panem Tannerem?"
"Já… se nepamatuji," odpověděl sklíčeně. "Použil jsem Síly, abych ho donutil udělat, co jste chtěly. Pak jsem odešel. Ale později jsem ucítil závrať a slabost mě přemohla. Stejně jako předtím." Zpříma na ni pohlédl. "Naposledy se to stalo tehdy na hřbitově, hned u kostela, tu noc kdy byla napadena Vickie Bennettová."
"Ale ty jsi to neudělal. Ty jsi to nemohl udělat… Stefane?"
"Já nevím," odpověděl drsně. "Je tu snad nějaké jiné vysvětlení? A napil jsem se od toho starého muže pod mostem, tu noc, kdy jste utíkaly ze hřbitova. Přísahal bych, že jsem si nevzal tolik, aby mu to nějak ublížilo, ale prý skoro zemřel. A byl jsem u toho, když byli napadeni Vickie i Tanner."
"Ale nevzpomínáš si, že bys je napadl," konstatovala Elena s úlevou. Myšlenka, která se jí rýsovala v představách, se již stávala téměř jistotou.
"Jaký je v tom rozdíl? Kdo jiný by to mohl být, když ne já?"
"Damon," odpověděla Elena.
Trhnul sebou a všimla si, že se mu svaly na ramenou opět napjaly. "Je to hezká myšlenka. Tu první noc jsem doufal, že by se to dalo takhle nějak vysvětlit. Že by tu mohl být někdo další, někdo jako můj bratr. Ale pátral jsem svou myslí a nenašel jsem nic, žádnou cizí přítomnost. Nejjednodušším vysvětlením je, že ten vrah jsem skutečně já."
"Ne," oponovala mu Elena, "ty to nechápeš. Nemyslím tím jenom, že někdo jako Damon mohl ty věci udělat. Tvrdím, že Damon je tady, ve Fell's Church. Viděla jsem ho."
Stefan na ni jen zíral.
"Musel to být on," trvala na svém Elena a zhluboka se nadechla. "Zatím jsem ho viděla dvakrát, možná třikrát. Stefane, právě jsi mi vyprávěl dlouhý příběh a já teď mám taky jeden, který ti chci vyprávět."
Tak stručně a rychle, jak jen dokázala, mu odvyprávěla, co se jí přihodilo v tělocvičně a u Bonnie doma. Jeho rty se sevřely do úzké čárky, když mu vyprávěla, jak se ji Damon pokusil políbit. Tváře jí zčervenaly, když si vzpomněla na svou reakci, jak se mu téměř vzdala. Ale řekla Stefanovi všechno.
Řekla mu i o tom havranovi a o všech ostatních podivných věcech, které se jí přihodily od chvíle, kdy se vrátila z Francie.
"A Stefane, jsem přesvědčená, že Damon byl dnes večer ve Strašidelném domě," dokončila vyprávění. "Těsně potom, cos dostal závrať v první místnosti, někdo mě minul. Byl oblečený jako - jako Smrt, v černém hávu a v kápi. Neviděla jsem mu do obličeje, ale něco na tom, jak se pohyboval, mi připadalo známé. Byl to on, Stefane. Damon tam byl."
"Ale to pořád nevysvětluje ty ostatní příhody. Vickie a toho staříka. Od toho staříka jsem si krev vzal." Stefanův obličej byl napjatý, jako by se téměř bál doufat.
"Ale sám jsi řekl, žes nevzal dost, aby mu to mohlo nějak ublížit. Stefane, kdo ví, co se s tím mužem dělo, když jsi odešel? Nebyla by to pro Damona ta nejsnadnější věc na světě, pak ho napadnout? Zvlášť, pokud tě celou tu dobu špehoval, možná v nějaké jiné podobě…"
"Jako havran," zamumlal Stefan.
"Jako havran. A co se týče Vickie… Stefane, tys tvrdil, že dokážete slabší mysli uvést ve zmatek, přemoci je. Nemohl by totéž Damon dělat tobě? Přemoci tvou mysl, jako ty můžeš přemoci mysl lidí?"
"Ano, a také přede mnou zastřít svou přítomnost." Ve Stefanově hlase narůstalo vzrušení. "Proto neodpovídal na mé volání. Chtěl…"
"Chtěl, aby se stalo přesně tohle. Chtěl, abys o sobě začal pochybovat, aby sis myslel, že jsi vrah. Ale to není pravda, Stefane. Ach Stefane, teď to víš a už se nemusíš bát." Postavila se a projela jí vlna radosti a úlevy. Z této ohavné noci přece jen povstalo něco nádherného.
"Tak proto ses mě tak stranil, že?" zeptala se a vztáhla k němu ruce. "Protože ses bál, co bys mi mohl udělat. Ale to teď už nemusíš."
"Opravdu ne?"Opět dýchal zrychleně a hleděl na její vztažené paže, jakoby to byli hadi. "Ty si myslíš, že není žádný důvod k obavám? Damon možná napadl ty lidi, ale neovládá moje myšlenky. A ty nevíš, jak jsem na tebe myslel."
Elena mluvila stále stejně klidně. "Ty mi nechceš ublížit," prohlásila.
"Ne? Byly chvíle, kdy jsem se na tebe díval na veřejnosti a sotva jsem se ubránil, abych se tě nedotknul. Kdy mě tolik pokoušelo tvoje bílé hrdlo, tvoje malé bílé hrdlo s matně modrými žílami rýsujícími se pod kůží…" Oči měl upřené na její hrdlo způsobem, který jí připomněl Damonovy oči, a ucítila, jak se jí srdce rozbušilo rychleji. "Chvíle, kdy jsem si myslel, že tě popadnu a násilím si tě vezmu přímo ve škole."
"Není třeba mě k něčemu nutit," řekla Elena. Cítila teď, jak jí srdce splašeně bije; v zápěstích, v loketních jamkách… i na hrdle. "Už jsem se rozhodla, Stefane," řekla jemně a spoutávala ho pohledem. "Chci to."
Ztěžka polknul. "Nevíš, o co mě žádáš."
"Myslím, že ano. Vyprávěl jsi mi, jak to bylo s Katherine, Stefane. Chtěla bych, aby to tak bylo i s námi. Nemyslím tím, že bych chtěla, abys mě změnil. Ale můžu ti trošku dát, aniž by se to stalo, že? Já vím," dodala ještě tišeji, "jak moc jsi miloval Katherine. Ale ona je dávno pryč a já jsem tady. A já tě miluji, Stefane. Chci být s tebou."
"Nevíš, o čem mluvíš!" strnule stál, ve tváři hněv a v očích muka. "Pokud jednou povolím, co mě zadrží, abych tě nezměnil nebo nezabil? Ta vášeň je silnější, než si dovedeš představit. Copak jsi ještě nepochopila, kdo jsem a co můžu udělat?"
Stála tam a tiše na něj hleděla, bradu letmo pozdvihnutou. Zdálo se, že ho to přivádí k šílenství.
"Copak jsi ještě neviděla dost? Nebo ti mám ukázat víc? Copak si nedokážeš představit, co bych ti mohl udělat?" Přešel k vychladlému krbu a popadnul dlouhý kus dřeva, tlustší než obě Elenina zápěstí dohromady. Jediným pohybem ho zlomil jako sirku. "Máš křehké kosti," řekl.
Naproti přes místnost ležel polštář z postele. Popadnul ho a seknutím nehtů rozdrásal jemné hedvábí na cáry. "Máš jemnou pleť." Pak se nadpřirozenou rychlostí přemístil k Eleně; prostě tu byl a držel ji za ramena dřív, než si stihla uvědomit, co se děje. Chvíli zíral do její tváře a pak s divokým zasyčením, které jí zježilo chloupky na krku, stáhnul rty dozadu.
Měl úplně stejný dravčí výraz jako předtím na střeše - odhalil bílé zuby, špičáky se mu vytáhly, až byly neuvěřitelně dlouhé a ostré. Byly to tesáky predátora, lovce. "Tvůj bílý krk," řekl zkresleným hlasem.
Elena okamžik ochromeně stála, hleděla jako ponořená do té mrazivé tváře a pak cosi hluboko v jejím podvědomí převzalo kontrolu. Sáhla do obranného kruhu jeho paží a uchopila jeho obličej do svých rukou. Cítila v dlaních, jak má chladné tváře. Držela ho takhle, něžně, velmi něžně, jakoby ho plísnila za to, jak jí tvrdě svírá nahá ramena. Pozorovala, jak mu tvář pomalu zaplavuje zmatek, když pochopil, že to nedělá ve snaze s ním zápasit nebo ho odstrčit.
Elena počkala, dokud se ta nejistota neobjevila i v jeho očích a neroztříštila jeho soustředěný pohled tak, že se stal téměř prosebným. Věděla, že v její vlastní tváři není strach, je něžná, ale naléhavá, rty lehce pootevřené. Oba nyní dýchali rychle, ve společném rytmu. Elena vnímala, jak se rozechvěl, třásl se stejně, jako když nemohl unést vzpomínky na Katherine. Pak velice něžně a cílevědomě přitáhla ona dravčí ústa ke svým.
Pokoušel se jí vzdorovat. Ale její něha byla silnější než veškerá jeho nadlidská síla. Zavřela oči a myslela jen na Stefana - ne na ty hrozné věci, které se dnes dozvěděla, ale na Stefana, který jí hladíval vlasy tak něžně, jako by se mu mohla v dlaních rozpadnout. Vzpomínala na to, když políbila ta dravčí ústa, která jí několik minut předtím hrozila.
Cítila tu změnu, proměnu jeho úst, když podlehnul a bezmocně jí odpovídal, reagoval na něžné polibky se stejnou něžností. Pocítila, jak Stefanovým tělem proběhlo zachvění. Tvrdé sevření na jejích ramenou také povolilo a přešlo v objetí. Věděla, že vyhrála.
"Ty mi nikdy neublížíš," zašeptala.
Bylo to, jako by slíbali všechen strach, stísněnost a samotu ve svém nitru. Elena pocítila, jak jí projela vlna vášně jako blesk v letní bouřce, a vnímala, jak Stefan odpovídá stejnou vášní. Ale především vše prostupovala něha, až děsivá svou intenzitou. Nebyl nutný spěch ani hrubost, pomyslela si Elena, když ji Stefan něžně vedl si sednout.
Polibky se pomalu stávaly naléhavějšími a Elena cítila, jak jí letní blesky opět rozechvívají celé tělo a nabíjejí ji jako elektrickým nábojem. Rozbušilo se jí srdce a zadrhával dech. Cítila se rozněžněle a zatočila se jí hlava, zavřela oči a zvrátila hlavu v gestu odevzdání.
Přišel čas, Stefane, pomyslela si. A velice něžně si opět přitáhla jeho hlavu, tentokrát k hrdlu. Vnímala, jak se rty dotýká její kůže, cítila jeho dech, teplý a chladivý zároveň. Pak pocítila ostré bodnutí.
Ale bolest téměř okamžitě ustala. Byla nahrazena pocitem rozkoše, který ji rozechvěl. Zalila ji obrovská vlna blaženosti a odnesla ji vstříc Stefanovi.
Nakonec si uvědomila, že mu hledí do tváře - do tváře, která konečně neskrývala nic za vysokými bariérami, už žádné hranice a žádné zdi. A výraz, který tam spatřila, jí podlomil kolena.
"Věříš mi?" zašeptal. A když prostě přikývla, pohlédl jí do očí a sáhl pro něco za postel. Byla to dýka. Pozorovala ji beze strachu a pak opět upřela zrak do jeho tváře.
Neodpoutal od ní pohled, ani když dýku vyjímal z pochvy a nařízl malou ranku na vlastním hrdle. Elena to pozorovala rozšířenýma očima, krev byla jasně červená jako bobule cesmíny. Ale když ji pobídl, nepokoušela se mu vzdorovat.
Pak ji jen dlouho držel v náručí a společně poslouchali, jak cvrčci venku hrají své písně. Nakonec se zavrtěl.
"Přál bych si, abys tu mohla zůstat," zašeptal. "Přál bych si, abys tu mohla zůstat navždy. Ale nejde to."
"Já vím," odpověděla stejně tiše. Jejich oči se setkaly v tichém srozumění. Bylo toho tolik co říci, tolik důvodů být spolu. "Zítra," řekla. Pak se opřela o jeho rameno a zašeptala. "Ať se stane cokoli, Stefane, budu s tebou. Řekni, že tomu věříš."
Jeho hlas byl zdušený, tlumený v jejích vlasech. "Eleno, věřím tomu. Ať se stane cokoli, my budeme spolu."

13.kapitola

21. ledna 2011 v 16:18 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena stála v kroužku dospělých a policistů a čekala, až bude moci pryč. Věděla, že Matt stihnul varovat Stefana včas - přečetla mu to ve tváři - ale nedostal se k ní, aby jí mohl všechno říct.
Konečně se pozornost všech zaměřila na mrtvé tělo a ona se mohla odpojit ze skupinky. Zamířila k Mattovi.
"Stefan se dostal v pořádku pryč," řekl a díval se na skupinku kolem těla. "Ale řekl mi, abych se o tebe postaral, a já chci, abys zůstala tady."
"Aby ses o mě postaral?" Znepokojení a podezření jí projelo jako vlna. A pak, téměř šeptem, dodala: "Chápu." Chvíli přemýšlela a pak opatrně promluvila. "Matte, potřebuju si umýt ruce. Bonnie na mě přenesla nějakou krev. Počkej tu, za chvíli se vrátím."
Začal protestovat, ale ona už vyrazila pryč. Když dorazila k dívčím šatnám, zvedla zakrvácené ruce na vysvětlenou a učitel, který tam nyní hlídal, ji pustil dovnitř. Avšak jakmile se dostala do šatny, pokračovala v cestě ke dveřím na protější stěně a do setmělé školy. A odsud ven do tmy.
Zuccone!pomyslel si Stefan, popadl kufr a vysypal jeho obsah. Blázen! Slepý ohavný blázen. Jak jen mohl být tak hloupý?
Najít u nich své místo? Být přijat jako jeden z nich? Musel se zbláznit, když si myslel, že je to možné.
Zvedl jednu z těžkých šedých truhel a mrštil jí přes pokoj, kde narazila do protější zdi a roztříštila okno. Blázen, blázen!
Kdo po něm jde? Všichni. Matt to řekl. "Došlo k dalšímu útoku… a myslí, žes to udělal ty."
Protentokrát to vypadalo, že barbaři, přízemní žijící lidé, kteří se bojí čehokoli neznámého, mají pravdu. Jak jinak vysvětlit, k čemu došlo? Pocítil slabost, všechno se s ním točilo, vířící zmatek, a pak ho pohltila tma. Když se probral, řekl mu Matt, že další člověk byl napaden. Okraden tentokrát nejen o krev, ale i o život. Jak by se to dalo vysvětlit jinak, než že on, Stefan, je vrah?
Ano, je vrah. Zlý. Tvor zrozený v temnotách, odsouzený tam žít, lovit a skrývat se navždy. Tak proč tedy nezabíjet? Proč nenaplnit svůj osud? Když už ho nemůže změnit, může si ho alespoň užít. Rozpoutá svou temnotu nad tímto městem, které ho nenávidí, které ho loví i v této chvíli.
Ale nejdřív… má žízeň. Jeho žíly plály jako síť žhavých drátů. Musí se nakrmit… brzy… teď.
Penzion byl temný. Elena zaklepala na dveře, ale nedočkala se odpovědi. Nad hlavou jí zaburácel hrom. Stále ještě nepršelo.
Po třetím zaklepání zkusila dveře a ony se otevřely. Dům uvnitř byl tichý a černý jako tér. Dostala se ke schodům po hmatu a vyšla nahoru.
V patře byla stejná tma. Zakopla a pokoušela se najít ložnici se schodištěm do třetího patra. Nahoře se rýsovalo slabé světlo. Zamířila k němu. Cítila se tísněná zdmi, které vypadaly, jako by se nad ní uzavíraly.
Světlo přicházelo zpoza zavřených dveří. Elena na ně zlehka zaklepala. "Stefane," zašeptala a pak zavolala hlasitěji. "Stefane, to jsem já."
Žádná odpověď. Vzala za kliku, otevřela a rozhlédla se. "Stefane…"
Mluvila k prázdné místnosti.
A k naprosto zpřeházené místnosti. Vypadala, jako by jí profičelo tornádo a zanechalo po sobě samou zkázu. Truhly, které předtím poklidně stály v rozích, nyní ležely překocené v groteskních úhlech, s víky dokořán, a jejich obsah byl rozházený všude po podlaze. Všechen Stefanův majetek, všechny ty věci, které tak pečlivě opatroval a kterých si zřejmě cenil, byly rozházené jako odpadky.
Elenou projela hrůza. Zuřivost a násilí zcela zjevně čišelo z této pustošivé scény, téměř ji z toho jímala závrať. Někdo, kdo už má za sebou násilí, řekl Tyler.
Je mi to jedno, pomyslela si, jak se v ní vzmáhal vztek a potlačil strach. Všechno je mi jedno, Stefane, pořád tě chci vidět. Ale kde jsi?
Padací dveře ve stropě byly otevřené a profukoval jimi studený vítr. Ach, pomyslela si Elena a pocítila náhlý záchvěv strachu. Střecha je tak vysoko…
Dřív se nikdy nepokoušela vyšplhat po žebříku na střechu a v dlouhé sukni to šlo těžko. Pomalu se protáhla padacími dveřmi, klekla si na střechu a opatrně se postavila. V rohu uviděla temnou postavu a rozeběhla se k ní.
"Stefane, já jsem musela přijít…," začala, ale slova jí zamrzla na rtech. Právě když se postava otočila, oblohu ozářil blesk. A v tu chvíli najednou ožily všechny neblahé předtuchy a noční můry. Nemělo smysl křičet, nic už nemělo smysl.
Bože, to ne… Její mysl odmítla pochopit, na co se dívá. Ne, ne. Na to se nebude dívat, tomu odmítá věřit…
Ale tomu pohledu se nedokázala vyhnout. I kdyby zavřela oči, každý detail té scény měla vyrytý v paměti. Jakoby to onen blesk navždy vypálil do jejího mozku.
Stefan. Stefan, tak uhlazený a elegantní i v běžném oblečení, ve své kožené bundě s vyhrnutým límcem. Stefan s vlasy tmavými jako ty převalující se černé mraky za ním. Stefan zachycený v tom záblesku světla, napůl otočený k ní, tělo zkroucené v postoji šelmy a s výrazem zvířecí zuřivosti ve tváři.
A s krví ve tváři. Ta pyšná, citlivá, smyslná ústa byla potřísněná krví. Byla příšerně rudá oproti jeho bledé pokožce, oproti ostré bělosti jeho obnažených zubů. V jeho rukách viděla bezvládné tělo holubice, bílé jako ty zuby, se svěšenými křídly. Jiná ležela na zemi u jeho nohou, jako zmačkaný a zahozený kapesník.
"Panebože, to ne," zašeptala Elena. Šeptala to stále dál a dál, ustupovala od něj a sotva si byla vědoma, co vlastně dělá. Její mysl si prostě s tou hrůzou nedokázala poradit, myšlenky jí zběsile uháněly v hrůze, jako myšky, které se pokoušejí uniknout z klece. Tomu nebude věřit, tomu nevěří. Po těle cítila nesnesitelné napětí, srdce jí bilo jako splašené, hlava se jí točila.
"Panebože, to ne…"
"Eleno!" Hroznější než všechno ostatní bylo zahlédnout Stefana, jak na ni hledí z oné zvířecí tváře, vidět, jak se výraz šelmy mění ve výraz šoku a zoufalství.
"Eleno, prosím, ne…"
"Panebože, to ne…" Výkřiky se jí pokusily prodrat z hrdla. Ustupovala stále dál, klopýtala a on učinil krok směrem k ní. "Ne!"
"Eleno, prosím, buď opatrná…" Ta hrozná věc, ta věc ve Stefanově tváři jde po ní, zelené oči mu plály. Když udělal další krok a vztáhnul ruku, uskočila dozadu. Ta dlouhá ruka se štíhlými prsty, která jí tak jemně hladila vlasy…
"Nedotýkej se mě!" vykřikla. A pak jen křičela a tiskla se k železnému zábradlí. To železo zde bylo již téměř století a půl a na některých místech bylo téměř prožrané rzí. Elenina zpanikařená váha pro ně byla už příliš, cítila, jak povolilo. Slyšela, jak se skřípění přetíženého kovu a dřeva mísí s jejím vlastním křikem. A najednou za ní nebylo nic, čeho by se mohla zachytit, a ona padala.
V tu chvíli zahlédla vířící purpurové mraky a temnou masu domu vedle sebe. Vypadalo to, že má dost času, aby si je podrobně prohlédla, aby cítila nekonečnou hrůzu, když křičela a padala a padala a padala.
Ale ten hrozný tříštivý náraz nepřišel. Náhle ji objaly něčí paže a podepřely ji v prázdnotách. Slyšela tupé zadunění a paže ji objaly těsněji, jiné tělo přijalo náraz. Pak všechno ztichlo.
Zůstala bez pohybu v tom objetí a pokoušela se zorientovat. Pokusila se uvěřit další neuvěřitelné věci. Spadla z třípatrové budovy, a přesto byla pořád naživu. Stojí tu v zahradě za penzionem, v naprostém tichu mezi hřměním, a na místě, kde mělo být její roztříštěné tělo, leží jen několik listů.
Pomalu zvedla pohled k tomu, kdo ji držel. Stefan. Dnes večer již prožila příliš mnoho strachu, zasáhlo ji příliš mnoho ran. Už neměla sílu reagovat. Dokázala k němu jen udiveně vzhlížet.
V jeho očích bylo tolik smutku. V těch očích, které předtím plály jako zelený led a nyní byly tmavé a studené, plné čiré beznaděje. Stejný pohled, který viděla onu první noc v jeho pokoji, ale nyní to bylo ještě horší. Protože teď v jeho pohledu viděla sebenenávist smíšenou s žalem a hořké odsouzení. Nedokázala to unést.
"Stefane," zašeptala a cítila, jak smutek zalévá i její duši. Stále viděla stopu červeně na jeho rtech, ale nyní v ní spolu s instinktivní hrůzou vzbudila i záchvěv lítosti. Být tak sám… tak jiný a tak sám…
"Ach Stefane," zašeptala.
V oněch bezútěšných ztracených očích se neobjevil ani náznak reakce. "Pojď," řekl tiše a vedl ji zpět k domu.
Stefan pocítil příval hanby, když přišli do třetího patra a vkročili do chaosu v jeho pokoji. Že to viděla ze všech lidí zrovna Elena bylo nesnesitelné. Ale možná bylo na místě, že viděla, kdo skutečně je, co dokáže udělat.
Přešla pomalu, omámeně k posteli a posadila se. Pak k němu vzhlédla a jejich oči se setkaly. "Pověz mi to," řekla jen.
Krátce, nevesele se zasmál a spatřil, jak sebou trhla. Nenáviděl se proto ještě více. "Co ještě potřebuješ vědět?" zeptal se. Položil chodidlo na víko převrácené truhly a čelil jí téměř vzdorně, gestem ukázal po pokoji. "Kdo to udělal? Já."
"Jsi silný," řekla s pohledem na převržený kufr. Zvedla pohled, jako kdyby se upamatovala, co se odehrálo na střeše. "A rychlý."
"Silnější než člověk," odpověděl a úmyslně zdůraznil poslední slovo. Proč od něj v hrůze neprchá, proč se na něj už nedívá s takovým odporem jako na střeše? Už mu bylo jedno, co si o něm myslí. "Mám rychlejší reflexy a jsem houževnatější. Musím být. Jsem lovec," dodal drsně.
Něco v jejím pohledu mu připomnělo, jak ho našla. Otřel si ústa hřbetem dlaně, pak si rychle došel pro sklenici vody, která stála na nočním stolku a nějakým zázrakem přežila jeho řádění. Cítil, jak se na něho dívá, když pil a znovu si otřel ústa. Tak jo, pořád mu záleží na tom, co si o něm myslí.
"Můžeš jíst a pít… jiné věci," řekla.
"Ale nepotřebuju to," řekl tiše. Byl slabý a zasmušilý "Nic jiného nepotřebuju." Náhle se otočil a pocítil, jak v něm opět roste vášnivá naléhavost. "Řekla jsi, že jsem rychlý - ale to právě nejsem. Slyšela jsi někdy to rčení, že jsou 'buď to rychlí, nebo mrtví', Eleno? Rychlý znamená živý; to slovo označuje ty, kdo mají život. Já jsem ta druhá část rčení."
Viděl, jak se třese. Ale hlas měla klidný a nespouštěla z něj pohled. "Pověz mi to," zopakovala. "Stefane, mám právo to vědět."
Poznal ona slova. A byla stejně pravdivá, jako když je vyřkla poprvé. "Ano, předpokládám, že ano," odpověděl unaveným drsným hlasem. Na okamžik se zadíval z rozbitého okna, pak se k ní otočil a bez výrazu prohlásil: "Narodil jsem se na konci patnáctého století. Věříš tomu?"
Pohlédla na předměty, které ležely tam, kde je vysypal jedním mohutným pohybem paže. Floriny, achátový pohár, dýka. "Ano," odpověděla jemně. "Ano, věřím tomu."
"A pořád chceš vědět víc? Jak se ze mě stalo to, co jsem?" Když přikývla, obrátil se znovu k oknu. Jak jí to jen může říct? On, který se tak dlouho vyhýbal otázkám, který se stal přeborníkem ve skrývání a klamání.
Existovala však jen jedna cesta - a to bylo říct absolutní pravdu, neskrývat nic. Položit jí pravdu k nohám, vše, co jaktěživ nesvěřil jiné živé duši.
Ale přál si to udělat. I když věděl, že ji to nakonec přiměje obrátit se na útěk, potřeboval Eleně říct, kdo vlastně je.
A tak dál hleděl do temnoty za oknem, kterou místy protínaly záblesky modrého světla, a začal vyprávět. Mluvil věcně a bez emocí a pečlivě volil slova. Vyprávěl jí o svém otci, onom ryzím renesančním muži, a o svém životě ve Florencii a na venkovském sídle. Vyprávěl jí o svých studiích i o svých ambicích. O bratrovi, který byl tak jiný než on, a o nepěkných citech, které k sobě chovali.
"Nevím, kdy mě vlastně Damon začal nenávidět," řekl. "Vždycky to tak bylo, celou dobu, co se pamatuju. Možná proto, že se máma nikdy nezotavila poté, co mě porodila. Umřela o několik let později. Damon ji moc miloval a vždycky jsem měl pocit, že z toho viní mě." Odmlčel se a polknul. "A pak, později, šlo o dívku."
"O tu, kterou ti připomínám?" řekla Elena jemně. Přikývnul. "O tu," řekla o něco váhavěji, "která ti dala prstýnek?"
Shlédl na stříbrný prsten na svém prstu a pohlédl jí do očí. Pak pomalu vytáhl ten prsten, který nosil na řetízku za košilí, a pohlédl na něj.
"Ano, to byl její prsten," řekl. "Bez takového talismanu na slunci umíráme, jako by nás sežehnul oheň."
"Takže ona byla… jako ty?"
"Udělala ze mě to, co jsem." Zdráhavě jí vyprávěl o Katherine. O její kráse a něžnosti a o tom, jak ji miloval. A jak ji miloval Damon.
"Byla příliš něžná, měla v sobě příliš mnoho citu," řekl nakonec s bolestí. "Rozdávala ho všem, včetně mého bratra. Ale nakonec jsme jí řekli, že si musí vybrat. A pak… přišla za mnou."
Vzpomínka na onu noc, na onu sladkou hroznou noc, se mu vrátila. Přišla za ním. A on byl tak šťastný, tak plný úcty a radosti. Pokoušel se to Eleně sdělit, najít ta správná slova. Celou tu noc prožíval dokonalé štěstí, dokonce i příští ráno, když se probudil a ona byla pryč, se vznášel na vrcholu blaženosti…
Téměř by se mohlo zdát, že to byl pouhý sen, ale dvě malé ranky na jeho krku byly skutečné. Překvapilo ho, že nebolí a že již vypadají částečně zahojené. Schoval je za vysokým límečkem košile.
Její krevnyní koluje v jeho žilách, pomyslel si a jen ta samotná slova mu rozbušila srdce. Dala mu svou sílu; zvolila si jeho.
Dokonce věnoval úsměv i Damonovi, když se ten večer setkali na dohodnutém místě. Damon byl celý den mimo dům, ale objevil se v úzkostlivě udržované zahradě přesně na čas. Stál, opíral se o strom a upravoval si manžety. Katherine se opozdila.
"Možná je unavená," napadlo Stefana, když sledoval, jak se barvy soumraku pomalu rozplývají v nočních tmách. Pokoušel se z hlasu zaplašit plachou samolibost. "Možná potřebuje více odpočinku, než obvykle."
Damon na něj ostře pohlédnul, jeho oči pronikavě hleděly zpod kštice černých vlasů. "Možná," řekl s takovou intonací, jako by chtěl dodat víc.
Ale pak zaslechli na stezce tichý krok a mezi keři živého plotu se objevila Katherine. Měla na sobě své bílé šaty a byla krásná jako anděl.
Věnovala každému úsměv. Stefan ho zdvořile opětoval, o jejich společném tajemství hovořily jen jeho oči. Čekal.
"Požádali jste mě, abych si zvolila," řekla a pohlédla nejprve na něho a pak na jeho bratra. "A když jste nyní přišli v onu hodinu, kterou jsem určila, řeknu vám, co jsem si zvolila."
Pozvedla svou malou ruku, tu, na které měla prsten, a Stefan si uvědomil, že kámen má stejnou barvu jako zšeřelá obloha. Bylo to, jako by Katherine nosila s sebou kousek noci, už navždy.
"Vy oba jste viděli tento prsten," řekla tiše. "A víte, že bez něho zemřu. Není snadné takový talisman vyrobit, ale naštěstí je moje Gudren šikovná. A tady ve Florencii je mnoho stříbrotepců."
Stefan naslouchal a ničemu nerozuměl, ale pak se otočila k němu a povzbudivě se usmála.
"A tak," řekla a pohlédla mu do očí, "jsem ti nechala vyrobit dárek." Vzala ho za ruku a něco do ní vtiskla. Když na to pohlédl, zjistil, že to je prsten podobný tomu jejímu, ale větší a těžší a vykovaný ze stříbra místo ze zlata.
"Ještě se nemusíš obávat slunce," řekla s jemným úsměvem, "ale brzy budeš."
Pýchou a blažeností ztratil slova. Natáhl se po její ruce, aby ji políbil, chtěl ji obejmout přímo na místě, dokonce i před Damonem. Ale Katherine se odvrátila.
"A pro tebe," řekla a Stefan myslel, že ho šálí sluch - přece ta vřelost a sympatie v jejím hlase nemůže patřit jeho bratrovi, "a pro tebe také. Také ho budeš brzy potřebovat."
Stefana musí šálit i zrak. To, co vidí, nemůže být pravda, to není možné. Katherine vložila do Damonovy dlaně stejný prsten jako do jeho.
Ticho, které se pak rozhostilo, bylo absolutní jako ticho po zániku světa.
"Katherine…" Stefan sotva dokázal dostat ta slova přes rty. "Jak můžeš dát něco takového jemu?Po tom, co jsme spolu sdíleli…"
"Co jste vy sdíleli?" Damonův hlas zazněl jako prásknutí biče, když se prudce otočil ke Stefanovi. "Minulou noc přišla za mnou. Už si vybrala."
A Damon strhnul límec košile, aby odhalil dvě drobné ranky na hrdle. Stefan na ně zíral a bojoval s návalem nevolnosti. Byly stejné jako ty jeho.
V čirém zmatku zavrtěl hlavou. "Ale Katherine… to nebyl sen. Přišla jsi za mnou…"
"Přišla jsem za vámi oběma." Katherinin hlas zněl pokojně, dokonce potěšeně, pohlížela na ně poklidným pohledem. Usmála se na Damona a pak i na Stefana. "Oslabilo mě to, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Copak to nechápete?" pokračovala, když na ni nepřestávali zírat, příliš ohromeni, než aby dokázali promluvit. "To je moje volba! Miluji vás oba a nevzdám se ani jednoho z vás. Teď budeme všichni tři pohromadě a šťastní."
"Šťastní…," vyrazil ze sebe Stefan.
"Ano, šťastní! My tři budeme druhové, radostní druhové, už navěky." Její hlas zesílil radostným pohnutím a v očích jí plálo nadšení šťastného dítěte. "Budeme navždy spolu, nikdy nepocítíme nemoc, nikdy nezestárneme, až do konce časů! To je má volba."
"Šťastný… s ním?"Damonův hlas se chvěl hněvem a Stefan spatřil, jak jeho vždy pevně se ovládající bratr bledne vzteky. "S tímhle klukem stojícím mezi námi, s tím užvaněným a ukecaným vzorem všech ctností? Sotva mohu vystát pohled na něj. Přísahám při Bohu, že si přeju, abych ho už nikdy nespatřil a nikdy už neslyšel jeho hlas!"
"A já si přeju to samé o tobě, bratře," vyštěkl Stefan a srdce se mu trhalo v hrudi. Tohle je Damonova vina; Damon otrávil Katherininu mysl, takže už neví, co dělá. "A napůl jsem už rozhodnutý se o to postarat," dodal divoce.
Damon pochopil, jak to myslel. "Tak tas meč, pokud ho najdeš," zasyčel a oči mu výhružně plály.
"Damone, Stefane, prosím, to ne!" křičela Katherine, vrhla se mezi ně a chytila Stefana za ruku. V šoku hleděla z jednoho na druhého a v očích se jí sbíraly slzy. "Uvědomte si, co říkáte, vždyť jste bratři."
"Za to já nemůžu," zavrčel Damon a znělo to jako kletba.
"Copak se nemůžete usmířit? Kvůli mně, Damone… Stefane… Prosím."
Část jeho nitra se chtěla podvolit Katherininu zoufalému pohledu a jejím slzám. Ale zraněná pýcha a žárlivost byly příliš silné. Uvědomoval si, že má tvář tvrdou jako kámen, stejně neoblomnou jako Damon. Nehodlal ustoupit ani o píď.
"Ne," prohlásil. "Nemůžeme. Musí to být jen jeden z nás, Katherine. Nikdy se o tebe nebudu dělit s ním."
Katherine pustila jeho paži, z očí jí stékaly slzy a jako veliké kapky skrápěly bílé šaty. Vzlykavě popadla dech. A pak, stále plačíc, nadzvedla sukně a rozeběhla se.
"A pak Damon vzal prsten, který mu dala, a nasadil si ho," vyprávěl Stefan drsným hlasem plným emocí. "A řekl mi: 'Já si ji ještě získám, bratříčku,'a pak odešel pryč." Otočil se a zamrkal, jako by vešel z temnoty do světla a pohlédl na Elenu.
Seděla nehybně na posteli a dívala se na něj očima, které se tolik podobaly Katherininým. Zvláště nyní, když byly plné žalu a hrůzy. Ale Elena neutekla. Promluvila na něj.
"A co se stalo pak?"
Stefan divoce zatnul pěsti a ustoupil od okna. Tuhle vzpomínku ne. Sám ji nedokázal ani snést, natož o ní mluvit. Jak by to mohl udělat? Jak by mohl vzít Elenu s sebou do těch temnot a ukázat jí ty hrozné věci, které se tam ukrývají?
"Ne,"řekl. "To nemůžu. Nemůžu."
"Musíš mi to říct," pobídla ho jemně. "Stefane, to je přece konec celého příběhu, že ano? To je to, co se skrývá za všemi těmi tvými hradbami, to je to, co se mi bojíš ukázat. Ale musíš mi dovolit, abych to viděla. Stefane, teď prostě nemůžeš přestat."
Cítil, jak se ho zmocňuje děs - ta zívající propast, kterou tak jasně viděl onoho dávného dne. Toho dne, kdy všechno skončilo - a kdy všechno začalo.
Cítil, jak ho Elena vzala za ruku, a když pohlédl dolů, uviděl její prsty, jak tisknou ty jeho a dodávají mu teplo, dodávají mu sílu. Upírala na něj oči. "Pověz mi to."
"Ty chceš vědět, co se stalo potom? Čím se stala Katherine?" zašeptal. Ona přikývla, pohled měla téměř nevidoucí, ale stále vyrovnaný. "Tak já ti to tedy povím. Následujícího dne zemřela. Můj bratr Damon a já… my jsme ji zabili."

12.kapitola

21. ledna 2011 v 16:17 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena se zvolna otáčela před velkým zrcadlem v ložnici tety Judith. Margaret seděla v nohách veliké sloupkové postele a vážně kulila modrá kukadla obdivem.
"Přeju si, abych měla taky takové šatičky na Halloween," řekla. "Mně se nejvíc líbíš jako malé bílé koťátko," odpověděla Elena a políbila ji mezi dvě bílá ouška, která Margaret měla na čelence ve vlasech. Pak se obrátila k tetě, která stála u dveří s připravenou jehlou a nití. "Jsou dokonalé," pochválila vřele. "Nemusíme změnit vůbec nic."
Dívka v zrcadle klidně mohla vystoupit z jedné z Eleniných knih o renesanci. Měla holé hrdlo a ramena a těsný živůtek ledově modrých šatů zdůrazňoval její štíhlounký pas. Dlouhé široké rukávy byly prostřižené tak, že jimi vykukovala bílá hedvábná košilka vespod. Široká rozevlátá sukně se letmo dotýkala podlahy kolem ní. Byly to opravdu krásné šaty a bledě modrá barva podtrhovala tmavější modř jejích očí.
Když se Elena odvracela od zrcadla, padl jí zrak na starobylé kyvadlové hodiny nad toaletním stolkem. "Ale ne, je skoro sedm. Stefan tu bude každou chvilku."
"Támhle je jeho auto," upozornila ji teta Judith, když pohlédla z okna. "Sejdu dolů a pustím ho dovnitř."
"To je v pořádku," odpověděla Elena. "Otevřu mu sama. Ahoj a užij si rozdávání dárků k Halloweenu!" A už pospíchala se schodů.
Tak tady jsem, pomyslela si. Když se natáhla po klice, vzpomněla si na ten den, nyní již skoro dva měsíce vzdálený, kdy zastoupila Stefanovi cestu po hodině evropských dějin. Měla stejný pocit očekávání, vzrušení a napětí.
Jen doufám, že tohle dopadne líp, než ten minulý plán, pomyslela si. Minulý týden a půl upínala svoje naděje k tomuto okamžiku, k tomuto večeru. Pokud se se Stefanem nedají dohromady dnes večer, nestane se to už nikdy.
Dveře se otevřely a ona ustoupila se sklopeným zrakem. Cítila se téměř plaše, obávala se, co uvidí ve Stefanově tváři. Ale když uslyšela jeho prudký nádech, rychle vzhlédla - a v srdci pocítila chlad.
Hleděl na ni s údivem, to ano. Ale nebyl to radostný údiv, který viděla v jeho očích oné první noci v jeho pokoji. Tenhle měl blíže k šoku.
"Tobě se to nelíbí," zašeptala, poděšená jeho ostrým pohledem.
Rychle se probral jako vždy. Zamrkal a zavrtěl hlavou. "Ne, ne, jsou krásné. Ty jsi krásná."
Tak proč tu stojíš, jako bys právě viděl ducha? pomyslela si. Proč mě neobejmeš, nepolíbíš - proč?
"Vypadáš dobře," řekla tiše. A byla to pravda. Ve smokingu a pláštěnce, kterou měl pro svou roli, vypadal štíhle a krásně. Byla překvapená, že s rolí souhlasil, ale když mu to navrhla, vypadal spíš pobaveně. Právě teď vypadal elegantně a spokojeně, jako by se v těchto šatech cítil stejně pohodlně jako ve svých džínách.
"Raději bychom měli jít," řekl stejně tiše a vážně.
Elena přikývla a vydala se s ním k autu, ale srdce již neměla jen chladné, ale úplně ledové. Byl jí vzdálenější než dřív a neměla ani ponětí, jak ho přivést zpátky.
Když se rozjeli ke škole, zarachotil jim nad hlavami hrom a Elena vyhlédla z okénka v němém úleku. Mračna nad nimi byla mohutná a černá, ačkoli ještě nezačalo pršet. Vzduch byl nabitý elektřinou a nevlídné kupovité mraky dodávaly obloze hororový přídech. Byla to dokonalá atmosféra pro Halloween, hrozivá a nepřirozená, ale v Eleně budila jen děs. Od oné noci u Bonnie ztratila veškerý zájem o záhady a tajemno.
Její deníček se už neobjevil, ačkoli prohledaly Bonniin dům od půdy po sklep. Stále nemohla uvěřit, že je opravdu pryč, a představa, jak si někdo cizí čte její nejtajnější myšlenky, ji přiváděla k zuřivosti. Protože samozřejmě byl ukraden; jiné vysvětlení neexistovalo. V McCulloughovic domě byly té noci otevřeny víc než jedny dveře; kdokoli mohl prostě vejít dovnitř. Měla chuť zabít toho, kdo to udělal.
V mysli se jí vynořila představa oněch tmavých očí. Ten kluk, ten, kterému se téměř oddala v Bonniině domě, ten, který ji přinutil zapomenout na Stefana. Byl to on?
Probrala se, až když dorazili ke škole. Jak procházeli školou, přinutila se k úsměvu. V tělocvičně vládl sotva organizovaný chaos. Za tu hodinu, co byla Elena pryč, se všechno změnilo. Předtím byla místnost plná studentů posledního ročníku - členů Studentské rady, fotbalového týmu nebo Key Clubu - a všichni dokončovali poslední úpravy scény. Nyní byla plná cizinců a většina z nich ani nebyli lidé.
Několik zombie se otočilo, když Elena vešla. Rozšklebené lebky jim prosvítaly shnilým masem na tvářích. Groteskně deformovaný hrbáč kulhal směrem k ní spolu s mrtvolou, která měla sinalou pleť a prázdné oči. Z jiného směru přicházel vlkodlak, vrčící čumák pokrytý krví, spolu s tmavou a dramatickou čarodějnicí.
Elena si s nepříjemným překvapením uvědomila, že nedokáže poznat ani polovinu z těch lidí v kostýmech. A pak už ji obklopili, obdivovali její ledově modré šaty a hlásili jí problémy, které se ještě objevily. Elena je umlčela mávnutím a obrátila se k čarodějnici, jejíž dlouhé tmavé vlasy splývaly po zádech těšně padnoucích černých šatů.
"Tak jak to vypadá, Meredith?" zeptala se.
"Trenér Lyman je nemocný," odvětila Meredith příkře, "takže někdo pozval Tannera, aby ho nahradil."
"Pana Tannera?"zděsila se Elena.
"Ano, a už dělá potíže. Chudák Bonnie to právě před chvílí schytala. Radši by ses tam měla jít podívat."
Elena s povzdechem přikývla a pak se vydala po zakroucené stezce strašidelným domem. Když procházela hrozivou mučírnou a děsivým pokojem Šíleného rozparovače, měla dojem, že všechno postavili až příliš dobře. Tohle místo je skličující dokonce i za světla.
Pokoj druidů byl blízko východu. Zde postavili kartónový Stonehenge. Ale hezounká malá kněžka, která stála mezi realisticky vypadajícími monolity v bílé róbě a s věncem z dubových listů, vypadala, že brzy propukne v pláč.
"Ale vy musíte mít na sobě krev," přemlouvala kohosi. "Je to součást scény; jste oběť."
"Už to, že mám na sobě tyhle hadry, je dost hrozné," odseknul pan Tanner. "Nikdo mi neřekl, že si budu muset všude rozpatlat kečup."
"Ale on nepřijde přímo na vás" uklidňovala ho Bonnie. "Bude jen na kostýmu a na oltáři. Jste oběť," opakovala, jakoby ho tím snad mohla přesvědčit.
"Co se toho týče," prohlásil pan Tanner znechuceně, "je přesnost celé téhle scény značně podezřelá. V rozporu s obecným přesvědčením, Stonehenge nepostavili druidové, postavila ho kultura z doby bronzové, která…"
Elena pokročila dopředu. "Pane Tannere, na tom ve skutečnosti nezáleží."
"Ne, vám asi ne," odpověděl. "A proto vy a vaše neurotická kamarádka obě propadáte z historie."
"Tohle nebylo nutné," ozval se hlas za ní a Elena rychle pohlédla přes rameno na Stefana.
"Pan Salvatore," řekl Tanner a vyslovoval to jméno tónem, který jakoby říkal a teď už mám den zkažený úplně. "Předpokládám, že nám můžete nabídnout nová slova moudrosti. Nebo hodláte udělat monokl i mě?" Pohledem zkoumal Stefana, který tu stál v neúmyslně elegantní póze, v perfektně střiženém smokingu, a Elena pocítila náhlý šok z poznání.
Tanner vlastně není o mnoho starší než my, pomyslela si. Vypadá starší kvůli ustupujícím vlasům, ale vsadila bych se, že je mu něco přes dvacet. A pak si z nějakého důvodu vzpomněla, jak Tanner vypadal na plese, v levném oblýskaném obleku, který mu nepadl dobře.
Vsadím se, že to v životě nedotáhl ani ke svému vlastnímu maturitnímu plesu, pomyslela si. A poprvé k němu pocítila něco jako účast.
Stefan to možná pocítil také, protože ačkoli pokročil přímo před mužíka a stál mu nyní tváří v tvář, promluvil tichým hlasem. "Ne to nehodlám. Myslím, že se to všechno vymklo ze správné perspektivy. Proč bychom ne…" Elena neslyšela zbytek, protože dál mluvil tichým uklidňujícím hlasem a zdálo se, že pan Tanner skutečně naslouchá. Pohlédla zpět na skupinku, která se za ní shromáždila: čtyři nebo pět démonů, vlkodlak, gorila a hrbáč.
"Tak jo, všechno je pod kontrolou," řekla a oni se rozešli. Stefan se o to postará - ačkoli si nyní nebyla jistá, protože viděla jen temeno jeho hlavy.
Temeno jeho hlavy… Najednou jí před očima probleskla vzpomínka na první den školy. Jak Stefan stál v kanceláři a hovořil se sekretářkou paní Clarkovou a jak podivně se paní Clarková chovala. Byla si docela jistá, když se tak dívala teď na pana Tannera, že má stejný jemně omámený výraz. Elena pocítila pomalý záchvěv znepokojení.
"Tak jo," obrátila se na Bonnie, "půjdem se podívat dopředu."
Prošly přímo skrze pokoj mimozemšťanů a pokoj živých mrtvých, protáhly se mezi přepážkami a vyšly v prvním pokoji, kudy budou přicházet návštěvníci, aby je pozdravil vlkodlak. Vlkodlak si sundal hlavu a povídal si s párem mumií a s egyptskou princeznou.
Elena musela připustit, že Caroline vypadá jako Kleopatra úchvatně, linie bronzového těla jemně prosvítající lehoučkou plátěnou róbou, kterou měla na sobě. Matta, který dělal vlkodlaka, by sotvakdo mohl vinit, kdyby se mu oči začaly stáčet níž od Carolininy tváře.
"Jak to jde tady?" zeptala se Elena s nucenou lehkostí.
Matt se trochu lekl a obrátil se k nim. Elena ho od plesové noci sotva zahlédla a věděla, že se se Stefanem také odcizili. Kvůli ní. A těžko z toho vinit Matta, i když věděla, jak moc to Stefana zasáhlo.
"Všechno je v pohodě," odpověděl Matt a očividně se necítil ve své kůži.
"Až Stefan skončí s Tylerem, myslím, že ho pošlu sem," řekla Elena. "Pomůže přivábit lidi."
Matt netečně pokrčil jedním ramenem a pak řekl. "Až skončí s Tannerem co?"
Elena na něj překvapeně pohlédla. Přísahala by, že byl ještě před minutou v místnosti druidů a viděl to. Vysvětlila, o co jde.
Venku znovu zahřmělo a Elena zahlédla otevřenými dveřmi zablýsknutí na noční obloze. O pár vteřin později se ozval další hrom, ještě hlasitější.
"Doufám, že nebude pršet," zanaříkala Bonnie.
"Ano," souhlasila Caroline, která stála tiše, zatímco Elena mluvila s Mattem. "byla by taková škoda, kdyby nikdo nepřišel."
Elena na ni zostra pohlédla a v jejích úzkých kočičích očích spatřila otevřenou nenávist.
"Caroline," oslovila ji impulzivně, "podívej. Nemůžeme vyhlásit příměří? Nemůžeme zapomenout na všechno, co se stalo, a začít znovu?"
Carolininy oči pod kobrou na čele se rozšířily a pak znovu zúžily. Zkřivila ústa a přistoupila k Eleně blíž.
"Já ti to nikdy nezapomenu," řekla, otočila se a odkráčela.
Rozhostilo se ticho, Bonnie a Matt hleděli na podlahu. Elena přikročila ke dveřím, aby pocítila chladivý vzduch na tvářích. Venku viděla pole a rozkývané větve dubů za ním. Opět ji přemohl podivný pocit neblahé předtuchy. Dneska nastala ona noc, pomyslela si zoufale. Dneska nastala ona noc, kdy se všechno přihodí. Ale co je ono všechno, neměla ani ponětí.
Z přestavěné tělocvičny se ozvalo volání: "Tak jo, všichni jsme připravení vpustit sem lidi z parkoviště. Zhasni světla, Ede!" Náhle záře pohasla a vzduch zaplnilo sténání a šílený smích, jako když se ladí orchestr. Elena si povzdychla a obrátila se.
"Bonnie, radši se připrav je popohánět skrz," upozornila ji tiše. Bonnie přikývla a zmizela ve tmě. Matt si nasadil vlkodlačí hlavu a otáčel se v rytmu nahrávky, která ke změti zvuků přidávala ještě strašidelnou hudbu.
Stefan se vynořil za rohem. Vlasy a oděv mu splývaly s temnotou, jen bílá náprsenka se jasně rýsovala. "S Tannerem je všechno zařízeno," prohlásil. "Můžu ještě nějak pomoct?"
"No, mohl bys zůstat tady s Mattem a lákat lidi dovnitř…," Eleně se vytratil hlas. Matt se nakláněl nad kazeťákem a dolaďoval hlasitost, ani nevzhlédl. Když pohlédla na Stefana, zjistila, že má tvář napjatou a prázdnou. "Nebo bys mohl jít do chlapecké šatny a vzít si na starost kafe a sváču pro strašidla," dodala unaveně.
"Půjdu do šatny," řekl. Když se odvrátil, všimla si v jeho kroku drobného zakolísání.
"Stefane? Jsi v pořádku?"
"Je mi fajn," odpověděl, když nabyl rovnováhu. "Jsem trochu unavený, to je všechno." Dívala se, jak odchází a v hrudi cítila čím dál větší tíhu.
Obrátila se k Mattovi a chtěla mu něco říct, ale v tu chvíli se už dovnitř nahrnuli návštěvníci.
"Šou začala," prohlásil a přihrbil se do stínu.
Elena přecházela z místnosti do místnosti a řešila problémy. V minulých letech si tuhle část večera užívala nejvíc, dívala se, jak hrůzné scény ožívají a návštěvníci se s nadšením nechávají děsit, ale tentokrát se jí v myšlenkách usídlil děs a napětí. Dnes nastala ona noc, pomyslela si opět a led v hrudi se ještě o něco rozrostl.
Strašlivý rozparovač - nebo alespoň předpokládala, že ona postava v černém hávu s kapucí má představovat jeho - ji minula a ona si bezděčně pokusila vzpomenout, zda ho viděla na některém Halloweenském večírku. Na tom, jak se postava pohybovala, bylo něco známého.
Bonnie si vyměnila uštvaný úsměv s vysokou štíhlou čarodějnicí, která řídila provoz směrem k pavoučímu pokoji. Několik mladíků z nižších ročníků plácalo do visících pavučin, pokřikovalo a vůbec tropilo nepřístojnosti. Bonnie je popostrčila do pokoje druidů.
Přerušované světlo dodávalo celé scéně snový přídech. Bonnie pocítila zasmušilý triumf, když spatřila pana Tannera nataženého na oltáři, bílý šat mohutně postříkán krví, jak upírá zrak ke stropu.
"Supeeer," zařičel jeden z kluků a přicválal k oltáři. Bonnie stála a zubila se v očekávání toho, jak krvavá oběť povstane a vyděsí kluka k smrti.
Ale pan Tanner se nepohnul, dokonce ani když kluk strčil prst do louže krve u hlavy oběti.
To je divné, pomyslela si Bonnie a pospíchala k oltáři, aby zabránila klukovi zmocnit se obětního nože.
"To nedělej," vyštěkla, takže kluk místo toho natáhl zakrvavenou ruku ke stropu, kde rudě zazářila s každým rozžehnutím světla. Bonnie pocítila náhlý iracionální strach, že pan Tanner čeká, až se nad ním skloní a teprve pak bafne. Ale on jen nepřestával zírat do stropu.
"Pane Tannere, jste v pořádku? Pane Tannere! Pane Tannere!"
Nedočkala se žádného pohybu ani zvuku. Ty široké oči ani nemrkly. Nedotýkej se ho, ozval se hlásek někde uvnitř její mysli náhle a naléhavě. Nedotýkej se ho, nedotýkej se ho, nedotýkej se ho.
Pod stroboskopickým světlem viděla vlastní ruku, jak se vztáhla dopředu, uchopila pana Tannera za rameno a zatřásla jím, viděla, jak se jeho hlava bezvládně převalila směrem k ní. A pak uviděla jeho hrdlo.
Začala vřískat.
Elena uslyšela výkřiky. Byly pronikavé a neustávaly, nepodobaly se žádným jiným zvukům ve Strašidelném domě. Okamžitě pochopila, že tady nejde o žádnou legraci.
Všechno, co se dělo potom, bylo jako noční můra.
Doběhla do místnosti druidů a uviděla výjev, který však nebyl naaranžován pro oči návštěvníků. Bonnie vřískala a Meredith ji držela za ramena. Tři mladí kluci se pokoušeli dostat pryč závěsem, který zakrýval východ, a dva hlídači u východu zas nakukovali dovnitř a stáli jim v cestě. Pan Tanner ležel na kamenném oltáři, roztažený a jeho tvář…
"Je mrtvej," vzlykala Bonnie, výkřiky se konečně převtělily do slov. "Panebože, ta krev je skutečná a on je mrtvej. Dotkla jsem se ho, Eleno, a je mrtvej, je opravdu mrtvej…"
Do místnosti se začali sbíhat lidé. Někdo další začal křičet a šířilo se to, pak se všichni snažili dostat ven, tlačili se v panice a naráželi do přepážek.
"Rozsviťte světla!" zavolala Elena a uslyšela, jak ostatní ten pokyn předávají dál. "Meredith, rychle běž k telefonu a zavolej záchranku a policii… Tak rozsviťte ty světla!"
Když světla naskočila, Elena se rozhlédla, ale neviděla nikoho dospělého, nikoho, kdy by mohl převzít dohled nad situací. Část jejího nitra byla ledově chladná, mysl uháněla jako splašená a snažila se vymyslet, co dělat dál. A druhá část byla prostě ochromená hrůzou. Pan Tanner… nikdy ho neměla ráda, ale to nějak dělalo věci horší.
"Dostaňte odsud všechny děcka, všichni kromě personálu ven," zavelela.
"Ne! Zavřete dveře! Nepouštějte ven nikoho, dokud nepřijede policie," zavolal vlkodlak vedle ní a sundal si masku. Elenu překvapil jeho hlas a uviděla, že to není Matt, ale Tyler Smallwood.
Pustili ho zpět do školy teprve tento týden a tvář měl ještě poznamenanou Stefanovou rukou. Ale v hlase mu zazněl tón autority a Elena si všimla, že hlídači dveře opravdu zavřeli. Slyšela, jak se na druhé straně tělocvičny zabouchly další dveře. Asi tucet lidí se nacpal do místnosti se Stonehenge a jen jeden z nich ve Strašidelném domě pracoval. Zbytek byli lidé, které znala ze školy, ale nikoho z nich dobře. Jeden z nich, oblečený za piráta, oslovil Tylera.
"Ty si myslíš… ty myslíš, že to udělal někdo z nás?"
"Někdo tady to udělal, to je jasné," odpověděl Tyler. V hlase měl podivný vzrušený tón, jako kdyby si to téměř užíval. Ukázal na kaluž krve na skále. "Je pořád tekutá, nemůže to být moc dlouho. A podívejte, jakým způsobem má proříznuté hrdlo. Vrah to musel udělat támhletím," ukázal na obětní nůž.
"Pak tu ten vrah může být právě teď," zašeptala dívka v kimonu.
"A není moc těžké uhodnout, kdo to je," prohlásil Tyler. "Někdo, kdo Tannera nenáviděl, kdo se s ním dneska večer pohádal. Viděl jsem to."
Takže to ty jsi byl ten vlkodlak v téhle místnosti, pomyslela si Elena omráčeně. Ale cos tu proboha dělal? Nepatříš mezi strašidla.
"Někdo, kdo se dopustil násilí už dřív," pokračoval Tyler a zle se usmál. "Někdo, kdo, pokud víme, je psychopat a přišel do Fell's Church určitě jen proto, aby zabíjel."
"Tylere, o čem to proboha mluvíš?" Elenino omráčení prasklo jako bublina. Zuřivě přistoupila k vysokému ramenatému klukovi. "Ty ses zbláznil!"
Pokynul k ní, aniž se na ni podíval. "To říká jeho přítelkyně - ale možná je malinko předpojatá."
"A možná jsi malinko předpojatý ty,Tylere," ozval se hlas zpoza chumlu a Elena zahlédla druhého vlkodlaka, jak si klestí cestu do místnosti. Matt.
"Opravdu? Tak proč nám neřekneš, co víš o Salvatorovi? Odkud pochází? Kde je jeho rodina? Kde přišel ke všem těm penězům?" Tyler se obrátil a oslovil zbytek místnosti. "Kdo o něm vůbec něco ví?"
Lidé potřásali hlavami. Elena viděla, jak v jejich tvářích postupně roste nedůvěra. Nedůvěra ve všechno neznámé, všechno odlišné. A Stefan se lišil. Byl to cizinec v jejich středu. A zrovna teď potřebovali obětního beránka.
Dívka v kimonu začala: "Slyšela jsem povídat…"
"A to je taky všechno, co o něm víte - povídačky!" prohlásil Tyler. "Nikdo o něm doopravdy nic neví. Ale je tu jedna věc, kterou vím. Ty útoky ve Fell's Church začaly první týden školy - a to je týden, kdy sem přijel Stefan Salvatore."
Na ta slova se začalo ozývat mumlání a Elenu samu to poznání zaskočilo. Samozřejmě, všechno je to směšné, je to jenom shoda náhod. Ale to, co říká Tyler, je pravda. Útoky začaly, když Stefan přijel.
"A ještě něco vám řeknu," zavolal Tyler a pokynul jim, aby byli zticha. "Poslouchejte mě! Řeknu vám ještě něco!" Počkal, dokud se všechny pohledy neupřely na něj, a pak pronesl pomalu a významně: "Byl na hřbitově tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová."
"Samozřejmě, že byl na hřbitově - a upravoval ti fasádu," ozval se Matt, ale jeho hlas postrádal obvyklou sílu. Tyler se té poznámky chopil a navázal na ni.
"Ano, a skoro mě zabil. A dneska v noci někdo opravdu zabil - pana Tannera. Nevím, co si myslíte vy, ale já myslím, že to udělal on. On to byl!"
"Ale kde je?" zakřičel někdo z davu.
Tyler se rozhlédnul. "Pokud to udělal, musí tu pořád někde být," zavolal. "Najdeme ho."
"Stefan nic neudělal! Tylere…," zvolala rozčileně Elena, ale hluk davu ji překřičel. Tylerova slova se rychle roznesla. Najděte ho… najděte ho… najděte ho. Elena slyšela, jak se ta slova předávají od úst k ústům. A tváře v místnosti druidů nyní vyjadřovaly víc než nedůvěru; Elena v nich nyní rozeznávala i vztek a žízeň po pomstě. Dav se změnil v něco ohavného, něco mimo veškerou kontrolu.
"Tak kde je, Eleno?" zeptal se Tyler a viděla, jak mu oči triumfálně planou. Opravdu si to užíval.
"Já nevím."vyštěkla zuřivě a měla chuť ho udeřit.
"Musí tu ještě být! Najděte ho!" vykřikl kdosi a najednou se zdálo, že se všichni dali do pohybu, ukazovali a tlačili se. Přepážky byly strženy a odloženy stranou.
Eleně se rozbušilo srdce. Tohle už nebyl dav, to byla smečka. Měla strach, co udělají se Stefanem, jestli ho najdou. Ale kdyby ho běžela varovat, zavedla by Tylera přímo k němu.
Zoufale se rozhlédla. Bonnie stále zírala do mrtvé tváře pana Tannera. Tady se pomoci nedočká. Otočila se a očima propátrala dav. Pohledem se setkala s Mattem.
Vypadal zmateně a rozzlobeně, světlé vlasy měl rozčepýřené a tváře rudé a zpocené. Elena vložila veškerou svou sílu do prosebného pohledu.
Prosím, Matte, přála si. Tomuhle přece nemůžeš věřit. Víš, že to není pravda.
Ale jeho oči odpovídaly já nevím. Viděla v nich zmatek a znepokojení.
Prosím, volala Elena očima a přála si, aby pochopil, co mu chce sdělit. Ach prosím, Matte, jenom ty ho můžeš zachránit. I když si nejsi jistý, prosím, pokus se důvěřovat… prosím…
Viděla, jak se jeho obličej změnil, zmatek vyprchal a vystřídalo ho odhodlání. Ještě okamžik na ni zíral, oči ponořené do jejích, a pak přikývnul. Potom se otočil a zmizel v drtícím a lovícím davu.
Matt si hbitě proklestil cestu na druhou stranu tělocvičny. U dveří do chlapecké šatny tam stáli nějací prváci; příkře jim přikázal, aby začali odnášet popadané přepážky, a když byla jejich pozornost rozptýlena, otevřel dveře a proklouzl ven.
Rychle se rozhlédnul, protože nechtěl volat. Stefan musel všechen ten rámus z tělocvičny slyšet. Pravděpodobně už zmizel. Ale pak Matt zahlédnul černě oblečenou postavu na bílé kachlíčkové podlaze.
"Stefane! Co se stalo?" Na jeden děsivý okamžik si Matt pomyslel, že shlíží na další mrtvé tělo. Ale když pokleknul vedle Stefana, postřehl pohyb.
"Hej, jsi v pořádku? Sedej si pomalu… pomalinku. Jsi v pořádku, Stefane?"
"Ano," odpověděl Stefan. Ale nevypadá v pořádku, pomyslel si Matt. Měl mrtvolně bledou tvář a silně rozšířené zornice. Vypadal, že je dezorientovaný a je mu nevolno. "Děkuju ti," řekl.
"Za chvíli mi už možná děkovat nebudeš. Stefane, musíš odsud vypadnout. Slyšíš je? Jdou po tobě."
Stefan se otočil k tělocvičně a naslouchal. Ale na tváři se mu neobjevil ani náznak pochopení. "Kdo po mě jde? A proč?"
"Všichni. To teď není podstatné. Podstatné je, abys odsud vypadnul dřív, než sem přijdou." Když Stefan prostě jen dál nechápavě zíral, dodal: "Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na Tannera, pana Tannera. Je mrtvý, Stefane. A oni si myslí, žes to udělal ty."
Konečně viděl, jak se Stefanovi v očích objevuje pochopení. Pochopení a hrůza a jakási rezignovaná porážka, která mu připadala děsivější než všechno, co za tento večer prožil. Uchopil pevně Stefana za rameno.
"Já vím, žes to neudělal," řekl a v tu chvíli to byla pravda. "Oni si to taky časem uvědomí, až se nad tím zamyslí. Ale mezitím bys měl radši zmizet."
"Zmizet… ano," odpověděl Stefan. Dezorientovaný výraz se vytratil a v tom, jak vyslovil ona slova, byla jen břitká hořkost. "Tak jo… já zmizím."
"Stefane…"
"Matte." Zelené oči temně plály a Matt si uvědomil, že od nich nedokáže odtrhnout pohled. "Je Elena v pořádku? Dobře. Tak se o ni postarej. Prosím."
"Stefane, o čem to mluvíš? Jsi nevinný, všechno to vyšumí…"
"Prostě se o ni postarej, Matte."
Matt ustoupil a stále hleděl do těch podmanivých zelených očí. A pak pomalu přikývnul.
"Postarám," řekl tiše. A díval se, jak Stefan odchází.

11.kapitola

21. ledna 2011 v 16:15 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena klopýtala zšeřelou chodbou a pokoušela si představit, co je okolo. Pak se svět náhle rozsvítil a zjistila, že se nachází mezi známými řadami skříněk. Úleva ji zasáhla tak silně, že téměř vykřikla. Nikdy by neuvěřila, že bude tak vděčná jen za to, že vidí. Minutu jen tak stála a vděčně se rozhlížela.
"Eleno! Co tu děláš?"
Byly to Meredith a Bonnie, pospíchaly halou směrem k ní.
"Kde jste proboha byly?"zeptala se zprudka.
Meredith se zašklebila. "Nemohly jsme najít Shelbyho. A když jsme ho nakonec našly, spal. To myslím vážně," dodala, když se na ni Elena nevěřícně podívala. "Spal. A pak jsme ho pořád nemohly probudit. Teprve když se světla znovu rozsvítila, otevřel oči. Tak jsme vyrazily zpátky za tebou. Ale co děláš zrovna tady!"
Elena zaváhala. "Už mě unavilo čekat," řekla co nejbezstarostněji. "Stejně si myslím, že jsme pro dnešek udělaly už dost práce."
"No vidíš," ozvala se Bonnie.
Meredith neřekla nic, jenom se na Elenu pronikavě a zkoumavě zadívala. Elena měla pocit, že její tmavé oči vidí do jejího nitra.
Celý víkend a následující týden Elena pracovala na plánech strašidelného domu. Pořád měla málo času se vidět se Stefanem, což ji rozčilovalo, ale ještě víc ji rozčiloval samotný Stefan. Dokázala vycítit, jakou vášeň k ní pociťuje, ale také cítila, jak s ní bojuje, jak stále odmítá být s ní úplně sám. A v mnoha směrech pro ni zůstával stejným tajemstvím jako na začátku.
Nikdy nemluvil o své rodině nebo životě předtím, než přišel do Fell's Church a jakékoli otázky tímto směrem odsouval. Jednou se ho zeptala, jestli se mu stýská po Itálii, jestli nelituje, že sem přišel. Na okamžik se mu rozjasnily oči, zeleně zářily jako dubové listy odrážející se v hladině potoka. "Jak bych mohl litovat, když jsi tady ty!"řekl a políbil ji takovým způsobem, který jí vyhnal veškeré dotazy z hlavy. V tu chvíli Elena pocítila, jaké to je, být naprosto šťastný. Také cítila jeho radost, a když se odtáhla, viděla jeho rozjasněný obličej, jako kdyby z něj zářily sluneční paprsky.
"Ach Eleno," zašeptal.
Když bylo všechno dobré, bylo to přesně takhle. Ale v poslední době ji líbal stále méně často a cítila, jak mezi nimi narůstá vzdálenost.
Ten pátek se s Bonnie a Meredith rozhodly přespat u McCulloughových. Když šly s Meredith do Bonniina domu, obloha byla šedá a hrozila přeháňkami. Na polovinu října bylo nezvykle chladno a stromy lemující tichou ulici už pocítily štípání studeného větru. Javory zářily až rudě, zatímco jinany se zbarvily do pronikavé žluté.
Bonnie je ve dveřích radostně pozdravila: "Všichni jsou pryč! Máme celý dům pro sebe až do zítřka odpoledne, kdy se naši vrátí z Leesburgu." Pozvala je dovnitř a natáhla se po překrmeném pekinézovi, který se pokoušel utéct. "Ne, Jang-ce, zůstaneš tady. Jang-ce, ne, zůstaň! Ne!"
Ale už bylo pozdě. Jang-ce utekl a řítil se dvorkem k jediné bříze, na kterou začal pronikavě štěkat, až se mu faldy tuku na hřbetě třásly.
"Ach jo, co to tam zas má?" rozčilovala se Bonnie a zakrývala si rukama uši.
"Vypadá to jako havran," odpověděla Meredith.
Elena ztuhla. Popošla o pár kroků ke stromu a pohlédla mezi zlatavé listy. A byl tam. Stejný havran, kterého už zahlédla dvakrát. Možná třikrát, pomyslela si, když si vzpomněla na tmavou siluetu, která se vznesla z dubových stromů na hřbitově.
Když na něj pohlédla, pocítila v žaludku záchvěv strachu a dlaně se jí zpotily. Opět na ni zíral těma tmavýma očima, měl skoro lidský pohled. Takové oko… kde už takové oko viděla?
Náhle všechny tři dívky polekaně uskočily, když havran vydal ostrý skřek, zaplácal křídly a vyrazil ze stromu směrem k nim. Na poslední chvíli se místo toho snesl na psíka, který hystericky vyštěkával. Proletěl několik centimetrů od psích zubů a pak se znovu vznesl vzhůru, přeletěl nad domem a zmizel v tmavých ořešácích za ním.
Děvčata ztuhla překvapením. Pak Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a setřásly napětí nervózním smíchem.
"Na chvíli jsem myslela, že jde po nás," řekla Bonnie, došla si pro rozvztekleného pekinéze a táhla ho, neustále štěkajícího, zpět do domu.
"Já taky," souhlasila tiše Elena. Když šla za kamarádkami dovnitř, nepřipojila se k jejich smíchu.
Jakmile si však s Meredith odložily, vklouzl průběh večera do známých kolejí. Těžko si mohla udržet neklidnou náladu, když seděla v Bonniině přeplněném obývacím pokoji u praskajícího ohně s šálkem horké čokolády v ruce. Za chvíli už probíraly poslední plány na strašidelný dům. Elena se uvolnila.
"Máme to docela pěkně pohromadě," řekla Meredith nakonec. "Jenže jsme strávili příliš mnoho času vymýšlením kostýmů pro ostatní a zapomněli jsme na naše vlastní."
"Můj bude jednoduchý," ozvala se Bonnie. "Budu druidská kněžka, potřebuju jenom věnec z dubových listů a nějaké bílé roucho. Můžeme ho ušít některý večer s Mary."
"Já myslím, že půjdu za čarodějnici," řekla Meredith přemýšlivě. "Budu potřebovat jenom dlouhé černé šaty. A co ty, Eleno?"
Elena se usmála. "No, mělo to být tajemství, ale… teta Judith mě vezme ke švadleně. V jedné z knih, ze kterých jsem dělala svůj referát, jsem našla obrázek renesanční róby a necháme si ušít kopii. Ty šaty jsou z benátského hedvábí, ledově modré a jsou naprosto fantastické."
"Zní to nádherně," řekla Bonnie. "Ale taky draze."
"Použiju na to vlastní peníze z fondu po rodičích. Doufám, že se budou líbit Stefanovi. Bude to pro něj překvapení a… no, prostě doufám, že se mu budou líbit."
"A co bude Stefan? Pomůže nám ve strašidelném domě?" vyptávala se Bonnie zvědavě.
"Já nevím," odpověděla Elena po chvíli. "Zdá se, že z Halloweenu není moc nadšený."
"Je těžké si ho představit zabaleného do roztrhaných prostěradel a opadaného falešnou krví, jako chodí ostatní kluci," souhlasila Meredith. "Vypadá na to… no, moc důstojně."
"Já vím," prohlásila Bonnie. "Vím přesně, co by mohl být, a ani by se nemusel moc převlíkat. Podívejte, je to cizinec, je trochu bledý a působí takovým skličujícím dojmem… dejte mu smoking a bude z něj dokonalý hrabě Dracula!"
Elena se navzdory své náladě usmála. "Dobře, tak já se ho zeptám," řekla.
"Když už mluvíme o Stefanovi," ozvala se Meredith a upírala svoje tmavé oči na Elenu. "Jak se to vyvíjí?"
Elena povzdechla a pohlédla do ohně. "Nejsem… si jistá," řekla nakonec pomalu. "Někdy je to úplně báječné a jindy…"
Meredith a Bonnie si vyměnily pohled a pak se jí Meredith jemně zeptala: "A jindy co?"
Elena zaváhala a pak došla k rozhodnutí. "Vydržte chvilku," řekla, zvedla se a vyběhla schody. Vrátila se dolů s malou modrou sametovou knížečkou.
"Včera večer jsem si některé ty věci zapsala, když jsem nemohla spát," řekla. "Je to tam líp, než bych to dokázala říct teď." Našla tu správnou stránku, zhluboka se nadechla a začala číst:
"17. října
Milý deníčku,
dnes večer se cítím hrozně. A musím to někomu říct.
Něco mezi mnou a Stefanem je špatně. Je v něm nějaké hrozně smutné místo, kam se nemůžu dostat, a to nás rozděluje. Nevím, co mám dělat. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nevěří natolik, aby mi řekl o co jde, nevidím pro nás pádnou naději.
Včera, když mě držel v náručí, jsem ucítila pod jeho košilí něco hladkého a kulatého, něco na řetízku. Škádlivě jsem se ho zeptala, jestli je to dárek od Caroline. Ale on jenom ztuhnul a už nepromluvil. Jako by najednou byl tisíce mil daleko, a ty jeho oči… v jeho očích bylo tolik bolesti, že jsem to nemohla vydržet."
Elena přestala číst a tiše přehlédla poslední řádky v deníčku očima. Mám pocit, jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, nějakého tajemství, které nechce, abych odhalila. Kdybych tak věděla, o co jde, mohla bych mu dokázat, že mi může věřit. Že mi může věřit bez ohledu na to, co se stane, až do konce.
"Kdybych tak věděla," zašeptala.
"Kdybys věděla co?" zeptala se Meredith a Elena poplašeně vzhlédla.
"Ach… kdybych tak věděla, co se stane," řekla rychle a zavřela deníček. "Myslím, že kdybych věděla, že se nakonec rozejdeme, tak bych to už asi chtěla mít radši za sebou. A kdybych věděla, že to nakonec dobře dopadne, nevadilo by mi nic, co se děje teď. Ale prožívat den za dnem v takové nejistotě je prostě příšerné."
Bonnie se kousla do rtu, pak se posadila zpříma a zajiskřily jí oči. "Můžu ti ukázat, jak se to dá zjistit, Eleno," řekla. "Moje babička mě naučila způsob, jak poznat, koho si vezmeš. Říká se tomu němá večeře."
"Nech mě hádat, je to starý druidský trik," škádlila ji Meredith.
"Nevím, jak je to staré," odpověděla Bonnie. "Moje babička říká, že se to provozovalo odpradávna. Ale rozhodně to funguje. Moje maminka viděla mého tátu, když to vyzkoušela, a o měsíc později byli svoji. Je to jednoduché, Eleno; a co můžeš ztratit?"
Elena pohlédla z Bonnie na Meredith. "Já nevím," řekla. "Ale podívej, přece opravdu nevěříš…"
Bonnie se narovnala v uražené důstojnosti. "Ty říkáš, že moje máma je lhářka? Ale no tak, Eleno, ničemu neuškodíš, když to zkusíš. Proč ne?"
"Co bych musela udělat?" zeptala se Elena pochybovačně. Cítila se podivně zaujatá, ale zároveň i vyděšená.
"Je to jednoduché. Musíme všechno připravit, než odbije půlnoc…"
Pět minut před půlnocí stála Elena v McCulloughovic obýváku a připadala si směšně. Ze zadního dvorku se ozýval Jang-ceho zběsilý štěkot, ale z domu se neozýval jediný zvuk s výjimkou pomalého tikání pendlovek. Podle Bonniiných instrukcí prostřela na velký tmavý ořechový stůl jeden talíř, jednu sklenici a jednu sadu stříbrných příborů. Za celou dobu nepronesla jediné slovo. Pak zapálila jednu svíci ve svícnu uprostřed stolu a stoupla si za židli, před kterou bylo prostřeno.
Podle Bonnie měla, jakmile začne odbíjet půlnoc, odsunout tu židli a pozvat svého budoucího manžela. V tu chvíli svíce zhasne a ona uvidí na židli ducha svého budoucího muže.
Dříve by ji něco takového zneklidňovalo, nebyla by si jistá, jestli chce vidět vůbec nějakého ducha, i kdyby to byl její nastávající. Ale zrovna teď jí celá věc připadala hloupá a neškodná. Když hodiny začaly odbíjet, napřímila se a pevněji uchopila opěradlo židle. Bonnie jí řekla, že je nesmí pustit, dokud celý obřad neskončí.
Ach, to je ale hloupé. Možná nic neřekne… ale když začaly hodiny odbíjet, slyšela se promluvit.
"Vejdi," oslovila nesměle prázdný pokoj a odsunula židli. "Vejdi, vejdi…"
Svíce zhasla.
Elena sebou škubla v náhlé tmě. Cítila vítr, studený průvan, který sfouknul svíčku. Přicházel od francouzských dveří za ní, takže se rychle otočila, jednu ruku stále na opěradle. Přísahala by, že ty dveře byly předtím zavřené.
Něco se ve tmě pohnulo.
Elenou projela hrůza, smetla její sebevědomí i veškerý pocit pobavení. Ach panebože, co jen to udělala, co to na sebe přivolala? Sevřelo se jí srdce, cítila se, jako by ji někdo bez varování poslal doprostřed nejhorší noční můry. Nebyla jen tma, ale i naprosté ticho; nic neslyšela ani neviděla, cítila, jak padá…
"S dovolením," ozval se hlas a ve tmě se rozhořel jasný plamen. Na jeden děsivý okamžik si pomyslela, že to je Tyler, když si vzpomněla na jeho zapalovač ve zřícenině kostela na kopci. Ale jak svíčka na stole ožila, spatřila bledou ruku s dlouhými prsty, která ji držela. Nebylo to Tylerovo vepřově rudé zápěstí. Na chvilku měla dojem, že je Stefanova, a pak zvedla oči k tváři příchozího.
"Ty!" vydechla udiveně. "Co tu děláš?" Pohlédla k francouzským dveřím, které byly skutečně otevřené, viděla skrze ně trávník venku. "To vždycky vcházíš do domů cizích lidí bez pozvání?"
"Ale říkalas, abych šel dál." Ten hlas si pamatovala - tichý, ironický a pobavený. I ten jeho úsměv si pamatovala. "Děkuji ti," dodal a elegantně se usadil na židli, kterou odsunula.
Ucukla rukou z opěradla. "Nezvala jsem tebe."řekla bezmocně a zmítala se mezi rozhořčením a rozpaky. "Co se tu poflakuješ kolem Bonniina domu?"
Usmál se. Ve světle svíčky jeho černé vlasy zářily skoro jako tekutina, na lidské vlasy byly příliš měkké a jemné. Měl velmi bledou tvář, ale zároveň velmi podmanivou. Očima opět spoutal její pohled.
"Helen, tvá krása je pro mne / jako bárky z Nice z dob dávno minulých / tak něžné na vonných mořích…"
"Myslím, že bys měl raději odejít." Nepřála si, aby mluvil dál. Ten hlas s ní dělal zvláštní věci, připadala si tak podivně slabá a žaludek se jí svíral. "Neměl bys tu být. Tak prosím." Sáhla po svíci v úmyslu si ji vzít a odejít, přitom bojovala se závratí, která hrozila nad ní zvítězit.
Ale než ji stihla uchopit, udělal něco neobvyklého. Uchopil její vztahující se ruku - ne hrubě, ale jemně, a podržel ji ve svých chladných prstech. Pak jí obrátil dlaň, sklonil svou tmavou hlavu a políbil ji do dlaně.
"To ne…," zašeptala šokovaná Elena.
"Pojď se mnou," řekl a vzhlédl jí do očí.
"Prosím, ne…," zašeptala znovu; svět se kolem ní točil. On se zbláznil; o čem to mluví? Jít s ním kam? Ale cítila takovou závrať, bylo jí na omdlení.
Postavil se a podepřel ji. Opřela se o něj a ucítila jeho chladné prsty na prvním knoflíčku u krku. "Prosím ne…"
"To je v pořádku, uvidíš."
Oddálil blůzku u jejího hrdla, druhou rukou jí podpíral hlavu.
"Ne." Náhle se jí vrátila síla a vytrhla se mu, až zakopla o židli. "Řekla jsem ti, abys odešel, a myslela jsem to vážně. Vypadni - a hned!"
Na okamžik mu z očí vyšlehl čirý zběsilý vztek jako černá hrozivá vlna. Pak se jeho pohled zklidnil a zchladnul a on se usmál. Rychlý zářivý úsměv, který okamžitě zmizel.
"Odejdu," odpověděl. "Prozatím."
Zavrtěla hlavou a dívala se, jak mlčky odchází francouzskými dveřmi. Když se za ním zavřely, jen tak stála v tichu domu a snažila se chytit dech.
To ticho… ale nemělo by tu být ticho. Otočila se zmateně k pendlovkám a zjistila, že se zastavily. Ale než je stihla prozkoumat zblízka, uslyšela volání Bonnie a Meredith.
Proběhla halou, v nohách cítila nezvyklou slabost. Zapjala si blůzku. Zadní vchod byl otevřený a venku viděla dvě postavy, jak se sklánějí nad něčím na trávníku.
"Bonnie? Meredith? Co se děje?"
Bonnie vzhlédla, když se k nim Elena připojila. Oči měla plné slz. "Ach Eleno, on je mrtvý."
Zamrazilo ji hrůzou. Zírala na malou hromádku u Bonniiných nohou. Byl to pekinéz, ztuhle ležel na boku a oči měl otevřené. "Ach Bonnie," vydechla.
"Byl už starý," řekla Bonnie, "ale nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Ještě před chvilkou štěkal."
"Myslím, že bychom raději měli jít dovnitř," řekla Meredith. Elena se na ni podívala a přikývla. Dnes není noc na to, aby byly venku ve tmě. Ani to nebyla noc na to, zvát něco dovnitř. Teď už to věděla, ačkoli nerozuměla tomu, co se stalo.
Teprve když se vrátily zpátky do obýváku, zjistila, že její deníček chybí.
Stefan zvedl hlavu od sametově hebkého krku laně. Lesy byly plné nočních zvuků, takže si nebyl jistý, co ho vlastně vyrušilo. Jak se Síla jeho mysli rozptýlila, laň se probrala z tranzu. Cítil, jak se jí zachvívají svaly, jak se pokoušela složit nohy pod sebe.
Tak jdi, pomyslel si. Odsedl si a uvolnil sevření. Otočila se, zdvihla a dala se na úprk. Měl dost. Úzkostlivě si olízal koutky úst a cítil, jak se mu špičáky zatahují a zaoblují. Byl zvýšeně senzitivní jako vždy po dlouhém krmení. Bylo stále těžší poznat, kdy má dost. Neměl už další záchvat závratí od té chvíle u kostela, ale žil ve stálém strachu z toho, že se vrátí.
Žil v jediném konkrétním strachu: že se jednoho dne probere z tranzu, mysl zmatenou, a zjistí, že drží v náručí Elenino ochablé tělo, její štíhlé hrdlo je poznamenáno dvěma rudými rankami a srdce se jí zastavilo navždy.
Na to se musel připravit.
Touha po krvi obnášela množství hrůz i slastí a zůstávala pro něj záhadou dokonce i nyní. Ačkoli ji prožíval každičký den již po několik století, stále jí nerozuměl. Kdyby byl člověk, byl by bezpochyby znechucen myšlenkou na chlemtání výživné horké krve přímo ze živoucího těla. Tedy kdyby mu někdo něco takového popsal slovy.
Ale oné noci nebyla vyslovena žádná slova - oné noci, kdy ho Katherine změnila.
Dokonce i po všech těch letech byla vzpomínka naprosto jasná. Spal, když se objevila v jeho komnatě, pohybovala se zlehka jako vidění nebo nějaký přízrak. A on spal, sám…
Když k němu přišla, měla na sobě jemnou plátěnou halenu.
Bylo to tu noc před určeným dnem, přede dnem, kdy měla ohlásit svou volbu. A přišla k němu.
Bílou ručkou rozhrnula závěsy kolem jeho postele. Stefan se probudil ze spánku a poděšeně se posadil. Když ji uviděl, jak jí zlaté vlasy splývají na ramena a modré oči se ztrácejí ve stínech, překvapením oněměl.
A láskou. Za celý život neviděl nic krásnějšího. Třásl se a pokoušel se promluvit, ale položila mu dva chladné prsty na rty.
"Pšššt," zašeptala a postel poklesla pod její vahou.
Obličej mu zrudnul a srdce bušilo studem a vzrušením. V jeho posteli ještě nikdy nebyla žena. A tohle byla Katherine - Katherine, jejíž krása zjevně pocházela z nebes, Katherine, kterou miloval víc než vlastní duši.
A protože ji miloval, vyvinul veliké úsilí. Když vklouzla pod duchny, tak blízko, že ucítil závan studeného nočního vzduchu, konečně dokázal promluvit.
"Katherine," zašeptal. "My… já můžu počkat. Dokud se nevezmeme v kostele. Řeknu otci, aby to domluvil na příští týden. Ne… nebude to dlouho trvat…"
"Pšššt," zašeptala znovu a opět pocítil chlad na kůži. Nedokázal si pomoci; objal ji pažemi a přitiskl ji k sobě. "To, co teď uděláme, nemá vůbec nic společného s tím,"řekla a štíhlými prsty mu pohladila hrdlo.
Pochopil. A ucítil záchvěv strachu, který zmizel, když ho prsty nepřestávaly hladit. Přál si to, přál si cokoli, co mu umožní zůstat s Katherine.
"Zase si lehni, má lásko," zašeptala.
Má lásko. Ta slova ho protknula. Ulehl zpět na polštář a zvrátil bradu, aby tak odhalil hrdlo. Strach byl pryč, vystřídalo ho štěstí tak veliké, že měl pocit, že ho roztrhá na kusy.
Ucítil, jak mu její vlasy jemně pohladily hruď, a pokoušel se zklidnit rytmus dýchání. Pocítil její dech na hrdle a pak i její rty. A potom i zuby.
Ucítil bodavou bolest, ale tiše držel a nevydal jediný zvuk. Myslel jen na Katherine, na to, co vše si jí přeje dát. Pak najednou bolest ustala a cítil, jak mu z těla mizí krev. Nebylo to tak hrozné, jak se bál. Měl pocit dávání, pečování.
A pak už to bylo, jako by se jejich mysli začaly prolínat a splývat v jedinou. Cítil, jakou má Katherine radost z krmení, potěšení z pití teplé krve, která jí dávala život. A věděl, že ona vnímá jeho radost z dávání. Ale realita se mu vzdalovala, hranice mezi sny a skutečností se stírala. Nedokázal jasně uvažovat; nedokázal vůbec uvažovat. Dokázal pouze cítit, jeho pocity spirálovitě narůstaly a vynášely ho výš a výš, trhal poslední pouta se zemí.
O něco později, aniž by věděl, jak a kdy se to stalo, zjistil, že je v jejím náručí. Kolébala ho jako matka dítě a vedla jeho ústa, aby spočinula na holém místečku těsně nad límečkem její noční haleny. Byla tam malinká ranka, řez temně se rýsující proti bledé pleti. Nepocítil žádný strach ani zaváhání, a když ho povzbudivě pohladila ve vlasech, začal sát.
Stefan si chladně a pečlivě oprášil špínu z kolenou.
Lidský svět spal, ztracený v otupění, ale jeho vlastní smysly byly ostré jako nůž. Měl by být sytý, ale byl opět hladový; ta vzpomínka v něm probudila chutě. Nozdry se mu rozšířily, jak ucítil pižmový pach lišky, a počal znovu lovit.

10.kapitola

21. ledna 2011 v 16:13 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
7. října, okolo 8.00
Milý deníčku,
tohle píšu během hodiny trigonometrie a jenom doufám, že mě při tom paní Halpernová neuvidí.
Včera večer jsem neměla čas psát, i když jsem chtěla. Včerejšek byl bláznivý, zmatený den, stejně jako ten den, kdy se konal maturitní ples. Když tu dnes ráno sedím ve škole, mám skoro pocit, že všechno, co se stalo přes víkend, byl jen sen. To zlé bylo hodně zlé, ale to dobré bylo tak moc moc dobré!
Nevznesu proti Tylerovi obvinění na policii. Ale byl podmínečně vyloučen ze školy i z fotbalového týmu. Stejně tak Dick, za to, že se opil na plese. Nikdo to neřekl, ale myslím, že hodně lidí je přesvědčených, že je zodpovědný za to, co se stalo Vickie. Bonniina sestra viděla včera Tylera na klinice a říkala, že má pod každým okem monokla a obličej plný modřin. Nedokážu si pomoct, mám strach, co se stane, až se s Dickem vrátí do školy. Mají teď ještě o mnoho víc důvodů nenávidět Stefana.
Což mě přivádí ke Stefanovi. Když jsem se dneska ráno probudila, v panice jsem si pomyslela: "Co když to není pravda? Co když se to nestalo, nebo jestli si to rozmyslel?" A teta Judith si zase dělala starosti, protože jsem u snídaně nedokázala nic sníst. Ale když jsem došla do školy, uviděla jsem ho v chodbě u kanceláře a jen jsme se na sebe dívali. A to stačilo. Těsně předtím, než se odvrátil, se usmál, tak trošku s úšklebkem - a tomu jsem taky porozuměla. Měl pravdu, neměli bychom se k sobě přiblížit v hale školy, teda pokud se nechcem stát nejnovějším drbem sekretářek.
Rozhodně spolu chodíme. Teď jenom musím najít způsob, jak to říct Jean-Claudeovi, hihi.
Jen nerozumím tomu, proč z toho Stefan nemá takovou radost jako já. Když jsme spolu, dokážu poznat, jak se cítí, a vnímám, jak moc mě chce, jak mu na mně záleží. Je v něm téměř zoufalý hlad, když mě líbá, jako by mi chtěl vytáhnout duši z těla. Jako černá díra, která pořád 7. října, kolem 14.00 Musela jsem si dopřát malou přestávku, protože paní Halpernová mě přistihla. Dokonce začala předčítat, co jsem napsala nahlas, ale pak jí zřejmě téma přišlo příliš žhavé a nechala toho. Rozhodně z toho NEMĚLA RADOST. Ale já jsem příliš šťastná, než aby mi záleželo na takových podružnostech, jako je propadnutí z trigonometrie.
Obědvali jsme se Stefanem spolu - teda vlastně jsme si spolu sedli v rohu hřiště a podělili se o můj oběd. Neobtěžoval se něco si přinést a ukázalo se, že ani já nedokážu nic sníst. Moc jsme se nedotýkali - opravdu ne - ale povídali jsme si a hodně jsme se na sebe dívali. Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
A tomu právě nerozumím, proč s tím bojuje, proč se drží zpátky. Včera v jeho pokoji jsem našla důkaz, že si mě všímal od začátku. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, že druhý den školy jsme byly s Bonnie a s Meredith na hřbitově? No, a včera ve Stefanově pokoji jsem našla tu broskvovou stužku, kterou jsem ten den měla. Vzpomínám si, že jsem ji ztratila, když jsme utíkaly a on ji musel najít a schovat si ji. Neřekla jsem mu, že to vím, protože to evidentně chce udržet v tajnosti, ale ukazuje to, že mu na mně záleží, že?
A ještě někdo z toho NEMÁ RADOST. Caroline. Zřejmě ho tahala každý den do fotokomory na oběd, a když se dneska neukázal, vydala se ho hledat a narazila na nás. Chudák Stefan, úplně na ni zapomněl a byl z toho sám zděšený. Jakmile odešla - a musím říct, že měla nezdravě zelený výraz - tak mi vyprávěl, jak se mu vnutila hned první týden školy. Řekla, že si všimla, že v polední pauze nejí, a ona prý taky ne, protože drží dietu, tak proč by si nenašli nějaký klidný koutek, kde by mohli relaxovat? Nic špatného o ní neřekl (což myslím byla také otázka slušnosti, gentleman takové věci nedělá), ale tvrdil, že mezi nimi k ničemu nedošlo. A myslím, že pro Caroline bylo horší to, že na ni zapomněl, než kdyby po ní házel kameny.
Divím se ale, proč Stefan neobědvá. U hráče fotbalu je to neobvyklé.
A jéje. Právě šel kolem pan Tanner a já jsem sotva stihla zakrýt deníček sešitem. Bonnie se hihňá za svojí učebnicí historie, vidím, jak se jí třesou ramena. A Stefan, který sedí přede mnou, vypadá tak napjatě, jakoby chtěl každým okamžikem vyskočit ze židle. Matt na mě vrhá ty svoje uražené pohledy a Caroline mě probodává pohledem. Já se tvářím hrozně nevinně, píšu a očima hltám pana Tannera vepředu. Takže pokud píšu trochu roztřeseně a nezřetelně, víš proč.
Během celého minulého měsíce jsem nebyla úplně sama sebou. Nebyla jsem schopná jasně uvažovat nebo se soustředit na nic jiného než na Stefana. Tolik jsem toho zatím zanedbala, až mě to skoro děsí. Mám mít na starost výzdobu na charitativní sbírku a ještě jsem kolem toho neudělala ani ťuk. A teď mi zbývá přesně tři a půl týdne, abych to všechno zorganizovala - a taky chci být se Stefanem.
Nemůžu se vzdát místa ve výboru, všechno by zůstalo na Bonnie a Meredith. A dobře si pamatuju, co řekl Matt, když jsem ho žádala, aby přivedl Stefana na ples: "Chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové."
To není pravda. Nebo alespoň, pokud to tak bylo dřív, postarám se, aby to už nebyla pravda. Chci - bude to znít sice úplně hloupě, ale chci být na Stefana hodná. Vím, že by nezradil kluky z týmu jen kvůli vlastnímu pohodlí. Chci, aby na mě mohl být hrdý.
Chci, aby mě miloval stejně, jako já miluju jeho.
"Pospěš si!" zavolala Bonnie od dveří tělocvičny. Vedle ní čekal školník, pan Shelby.
Elena vrhla poslední pohled na vzdálené postavy hráčů a pak neochotně přešla po asfaltu, aby se připojila k Bonnie.
"Jenom jsem chtěla říct Stefanovi, kam jdu," vysvětlila. I po týdnu se Stefanem ještě stále cítila nával vzrušení při pouhém vyslovení jeho jména. Každý večer za ní přicházel domů, okolo západu slunce se objevil u dveří s rukama v kapsách a límec bundy vyhrnutý. Obvykle se procházeli soumrakem, nebo seděli na verandě a povídali si. Ačkoli to nevyslovili, Elena věděla, že to je Stefanův způsob, jak se vyhnout tomu, aby spolu byli o samotě v soukromí. Od té plesové noci si na to dával pozor. Chrání moji čest, pomyslela si Elena s úšklebkem a s bodnutím u srdce, protože hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
"Nedokáže bez tebe být ani jediný večer," prohlásila Bonnie zhurta. "Jestli si s ním půjdeš povídat, tak tam zůstaneš věky a já bych se ráda dostala domů včas na večeři."
"Dobrý den, pane Shelby," pozdravila Elena školníka, který stále trpělivě čekal. K jejímu překvapení přivřel jedno oko a okázale na ni mrknul. "Kde je Meredith?" zeptala se.
"Tady," ozvalo se zezadu a objevila se Meredith s kartónovou krabicí plnou šanonů a zápisníků v náručí. "Mám ty věci z tvojí skřínky."
"To je všechno vaše?" podivil se školník. "Tak jo, děvčata, pak za sebou zabouchněte a zamkněte, rozumíte? Ručíte mi za to, že se nikdo nedostane dovnitř."
Bonnie, která se chystala vejít, se krátce zarazila a řekla opatrně: "A jste si jistý, že není nikdo už uvnitř?"
Elena ji šťouchla mezi lopatky: "Tak pospěš," napodobovala ji nevlídně. "Chci se dostat včas domů k večeři."
"Uvnitř nikdo není," ujistil je pan Shelby a pod knírem mu cukala ústa k úsměvu. "Ale pokud budete něco potřebovat, děvčata, tak volejte - budu poblíž."
Dveře se za nimi zavřely s podivně definitivním zvukem.
"Práce," prohlásila Meredith odevzdaně a položila krabici na podlahu.
Elena přikývla a rozhlédla se po prázdné místnosti. Každý rok Studentská rada na jejich škole pořádala v období Halloweenu charitativní sbírku formou strašidelného domu, kam návštěvníci platí vstupné. Elena byla v přípravném výboru poslední dva roky spolu s Bonnie a Meredith, ale být jeho předsedkyní bylo něco jiného. Musela činit rozhodnutí, která se dotknou ostatních, nemohla se prostě jen spoléhat na práci z minulých let.
Na strašidelný dům obvykle předělávali sklad dříví, ale vzhledem k rostoucímu znepokojení ve městě bylo rozhodnuto, že tělocvična bude bezpečnější. Pro Elenu to znamenalo překombinovat celý vzhled interiéru, jenže do Halloweenu už zbývaly jenom tři týdny.
"Je to tu vážně dost strašidelné," řekla tiše Meredith. Opravdu je cosi znepokojivého na tom, že jsou ve veliké zavřené místnosti, pomyslela si Elena. Zjistila, že mluví tlumeným hlasem.
"Pojďme to nejdřív změřit," vyzvala je. Přešly místnost a jejich kroky zněly dutou ozvěnou.
"Tak jo," prohlásila Elena, když skončily. "Dáme se do práce." Pokoušela se setřást pocit stísněnosti, říkala si, že je směšné pociťovat neklid v obyčejné školní tělocvičně, když jsou tu s ní Bonnie a Meredith a celý fotbalový tým trénuje necelých 200 metrů odsud. Usadily se na lavicích pro diváky s bloky a tužkami v rukou. Elena a Meredith se radily nad náčrty návrhů z předešlých let a Bonnie okusovala tužku a přemýšlivě se rozhlížela.
"Tak, tohle je tělocvična," vysvětlovala Meredith a črtala do bloku. "A tudy budou přicházet lidi. Krvavou mrtvolu bychom měly mít až na konci… jo, kdo vlastně letos bude dělat krvavou mrtvolu?"
"Myslím, že trenér Lyman. Loni odvedl výborný kus práce a taky pomáhá držet na uzdě kluky z týmu." Elena ukázala na náčrtek. "Dobře, tak tohle rozdělíme a uděláme tu středověkou mučírnu. Z ní vyjdou přímo do kobky živých mrtvých…"
"Myslím, že bychom měli přidat druidy," prohlásila Bonnie.
"Přidat co?" zeptala se Elena a ve chvíli, kdy Bonnie začala volat druuuidy, zamávala odmítavě rukou. "Dobře, dobře, už vím - ale proč?"
"Protože oni vynalezli Halloween. Opravdu. Začalo to jako jeden z jejich svátků, kdy dělali ohně a dávali si před obydlí dýně s vyřezanými obličeji, aby zaháněly zlé duchy. Věřili, že to je den, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. A byli děsiví, Eleno. Přinášeli lidské oběti. Mohli bychom obětovat trenéra Lymana."
"Vlastně to není tak špatný nápad," řekla Meredith. "Krvavá mrtvola by mohla být oběť. Víš, na kamenném oltáři, s dýkou a spoustou krve okolo. A když pak přijdeš úplně nablízko, najednou se posadí."
"A tebe z toho trefí šlak," dodala Elena, ale připustila, že to je opravdu dobrý nápad, opravdu děsivý. Dělalo se jí trochu nevolno, jenom když si to představila. Všechna ta krev… ale ve skutečnosti je to jenom kečup.
Ostatní dívky také ztichly. Z chlapeckých šaten vedle slyšely zvuky tekoucí vody, bouchání dvířek od skříněk a nezřetelné hlasy.
"Trénink skončil," zamumlala Bonnie. "Venku už musí být tma."
"Ano, a náš hrdina se celý umývá," dobírala si ji Meredith a zvedla obočí směrem k Eleně. "Chceš nakouknout?"
"Aaach, jak po tom toužííím," odvětila Elena a myslela to jako vtip jen napůl. Atmosféra v místnosti jaksi nedefinovatelně potemněla. Zrovna v té chvíli si přála opravdu vidět Stefana, prostě být s ním.
"Slyšely jste něco o Vickie Bennettové?" zeptala se najednou.
"No," řekla Bonnie po chvíli. "Slyšela jsem, že jí rodiče shánějí psychiatra."
"Cvokaře? Proč?"
"No… asi si myslí, že všechny ty věci, co nám povídala, byly halucinace nebo něco takového. A má prý hrozné noční můry."
"Ach," řekla Elena. Zvuky z chlapecké šatny pomalu ustávaly a slyšely bouchnutí vnějších dveří. Halucinace, pomyslela si. Halucinace a noční můry Z nějakého důvodu si náhle vzpomněla na onu noc na hřbitově. Tu noc, kdy je Bonnie zahnala na útěk před něčím, co nebylo vidět.
"Radši bychom se měly vrátit k práci," řekla Meredith. Elena se probrala ze zasnění a přikývla.
"Mohly… mohly bychom taky udělat hřbitov," řekla Bonnie váhavě, jakoby četla Eleně myšlenky. "Myslím - ve strašidelném domě."
"Ne."vyštěkla Elena. "Ne, budeme se prostě držet toho, co máme," dodala už klidnějším hlasem a znovu se sklonila nad svým blokem.
Chvíli se neozývalo nic, než škrábání per a šustění papíru.
"Dobře," prohlásila Elena nakonec. "Teď už potřebujeme jenom rozměřit jednotlivé přepážky. Někdo bude muset vlézt za lavice pro diváky… co teď?"
Světla v tělocvičně zablikala a ztlumila se na poloviční výkon.
"Ach ne,"vydechla Meredith podrážděně. Světla znovu zablikala, zhasla úplně a potom se opět matně rozsvítila.
"Nedokážu přečíst ani písmenko," rozčilovala se Elena a zírala na kus nečitelného papíru. Vzhlédla k Bonnie a Meredith a viděla jen dva bílé nezřetelné obličeje.
"Něco asi bude s náhradním generátorem," řekla Meredith. "Půjdu pro pana Shelbyho."
"Nemůžeme to prostě dodělat zítra?" navrhla Bonnie žalostně.
"Zítra je sobota," řekla Elena. "A měly jsme to mít hotové do konce týdne."
"Dojdu pro Shelbyho," zopakovala Meredith. "No tak, Bonnie, půjdeš se mnou?"
Elena začala: "Mohly bychom jít všechny…" ale Meredith ji přerušila.
"Pokud půjdeme všechny a nenajdeme ho, nedostaneme se zpátky dovnitř. No tak Bonnie, vždyť jdeme jenom po škole."
"Ale je tam tma."
"Tma je všude, vždyť je noc. No tak,když budeme dvě, nemůže se nám nic stát." Vlekla neochotnou Bonnie ke dveřím. "Eleno, nepouštěj dovnitř nikoho jiného."
"To mi nemusíš připomínat," řekla Elena, pustila je ven a dívala se, jak mizí v chodbě. Když se začaly rozplývat ve stínech, ustoupila dovnitř a zavřela dveře.
No, to je teda pěknej zmatek, jak říkávala její maminka. Elena přikročila ke krabici, kterou přinesla Meredith, a začala rovnat šanony a bloky zpátky dovnitř. V tomhle osvětlení viděla jenom nezřetelné tvary. Neozývaly se vůbec žádné zvuky kromě jejího vlastního dechu a zvuků, které dělala sama. Byla samotná ve veliké potemnělé místnosti…
Někdo ji pozoruje.
Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá. Někdo je v temné tělocvičně a pozoruje ji. Oči ve tmě,jak říkal ten starý muž. A Vickie to říkala také. A teď se ty oči dívají na ni.
Rychle se otočila, aby viděla do místnosti, a upírala zrak do tmy. Ani nedýchala. Měla strach, že když udělá nějaký zvuk, ta věc ji dostane. Ale nic neviděla ani neslyšela.
Lavice pro diváky vypadaly jako matné hrozivé tvary táhnoucí se do nekonečna. Vzdálenější strana místnosti se rozplývala v beztvaré šedé mlze. Tmavá mlha, pomyslela si a cítila, jak má napjaté v těle všechny svaly. Zoufale naslouchala. Panebože, co je zač ten tichý šeptavý zvuk? To musí být jen její představivost… Prosím, ať je to jen představivost.
Náhle se její mysl vyjasnila. Musí se odsud dostat, hned teď. Tady jí hrozí skutečné nebezpečí, není to jen fantazie. Něco tu je, něco zlého, něco, co ji chce. A ona je tu sama.
Něco se ve stínech pohnulo.
Výkřik jí zamrznul v hrdle. I svaly jí ztuhly, hrůza ji přimrazila na místě - a také jakási neznámá síla. Bezmocně přihlížela, jak se tvar ve tmě pohnul a zamířil k ní. Vypadalo to, jako by se k ní plížila sama oživlá temnota a nabývala podobu - lidskou podobu, podobu mladého muže.
"Je mi líto, že jsem tě vyděsil."
Hlas měl příjemný, s jemným přízvukem, který nedokázala zařadit. A vůbec nezněl, jako by mu bylo něco líto.
Úleva ji zasáhla tak náhle a totálně, až to skoro bolelo. Zhroutila se na lavici a konečně vydechla.
Byl to jenom kluk, jeden z bývalých studentů nebo asistent pana Shelbyho. Obyčejný kluk, který se trochu usmíval, jako kdyby ho pobavilo, že strachy skoro omdlela.
No… možná nebyl tak úplně obyčejný. Byl výjimečně hezký. V matném světle měl bledý obličej, ale dokázala rozlišit jemně črtané dokonalé rysy pod kšticí tmavých vlasů. Ty vysoké lícní kosti musely být sen každého sochaře. A téměř nebyl vidět, protože byl oblečený do černého: jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a koženou bundu.
Stále se mírně usmíval. Elenina úleva se změnila ve vztek.
"Jak ses dostal dovnitř?" dožadovala se vysvětlení. "A co tu děláš? Sem nikdo nesmí."
"Přišel jsem dveřma," odpověděl. Měl měkký kultivovaný hlas, ale pořád v něm ještě slyšela pobavení, což ji poněkud vyvádělo z rovnováhy.
"Všechny dveře jsou zamčené," řekla kategoricky a vyčítavě.
Zvedl obočí a usmál se: "Opravdu?"
Elena pocítila nový záchvěv strachu, vzadu na krku jí vstaly chloupky. "Měly by být," řekla tím nejchladnějším hlasem, jaký jen svedla.
"Jsi rozzlobená," řekl vážně. "Omluvil jsem se, že jsem tě vyděsil."
"Nebyla jsem vyděšená!" vyštěkla. Cítila se před ním poněkud pošetile, jako dítě, ze kterého si dělá legraci někdo starší a zkušenější. To ji naštvalo ještě víc. "Jenom jsem se lekla," pokračovala. "Což není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že se tu takhle plížíš potmě."
"Potmě se mohou stát zajímavé věci… občas." Pořád se na ni usmíval, viděla mu to na očích. Přikročil o krok blíž. Všimla si, že má velmi neobvyklé oči, téměř černé, ale s podivnými světélky. Jako byste se mohli dívat hloub a hloub, dokud do nich nespadnete, a pak budete padat navěky.
Uvědomila si, že na něj zírá. Proč světla ještě nenaskočila? Chtěla odsud vypadnout. Vydala se pryč tak, aby mezi nimi byla lavice pro diváky, a nacpala poslední šanony do krabice. Na zbytek práce pro dnešní večer zapomene. Jediné, co si teď přála, bylo odejít.
Ale pokračující ticho ji znejisťovalo. Prostě tam jen tak nehybně stál a pozoroval ji. Proč nic neříká?
"Přišels sem někoho hledat?" Měla vztek sama na sebe, že promluvila první.
Pořád na ni zíral, ty tmavé oči se na ni upíraly způsobem, který jí byl stále nepříjemnější. Polkla.
S očima upřenýma na její rty zamumlal: "Ano, ano."
"Co?" Zapomněla, na co se ptala. Tvář i hrdlo jí zčervenaly, přímo plály. Cítila téměř závrať. Kdyby jen na ni přestal zírat…
"Ano, přišel jsem někoho hledat," zopakoval potichu. Pak k ní udělal další krok, takže je dělil jen roh lavice.
Elena nemohla dýchat. Stál tak blízko. Dost blízko, aby se mohli dotknout. Ucítila jemnou vůni kolínské smíšenou s vůní kožené bundy. A očima se stále vpíjel do jejích - nedokázala uhnout. Nepodobaly se žádným očím, které zatím viděla, temné jako půlnoc, zornice roztažené jako kočičí. Vyplnily její zorné pole, když se k ní naklonil, skláněl svou hlavu k její. Cítila, jak přivírá oči a zrak se jí rozostřuje. Zaklonila hlavu, rty se jí pootevřely.
Ne! Právě včas uhnula hlavou do strany. Měla pocit, jakoby právě uskočila od hrany propasti. Co to dělám? pomyslela si s úlekem. Skoro jsem mu dovolila, aby mě políbil. Naprostému cizinci, někomu, s kým jsem se seznámila před pár minutami.
Ale to nebylo to nejhorší. Na těch pár minut se přihodilo něco neuvěřitelného. Na těch pár minut zapomněla na Stefana.
Ale nyní jeho tvář vyplnila celou její mysl a touha po něm rozechvívala celé její tělo jako bolest. Chtěla Stefana, chtěla cítit jeho objetí, chtěla být u něj v bezpečí.
Polkla. Nozdry se jí rozšířily rychlým dechem. Pokoušela se promluvit klidně a důstojně.
"Teď půjdu," řekla. "Pokud někoho hledáš, myslím, že bys měl jít hledat někam jinam."
Podivně na ni hleděl, ve tváři výraz, který nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu - a ještě něčeho. Něčeho žhavého a prudkého, co ji děsilo ještě jiným způsobem.
Počkal, dokud nesáhla po klice, než odpověděl. Hlas měl tichý, ale vážný, bez nejmenší stopy pobavení. "Možná už jsem ji našel… Eleno."
Když se otočila, neviděla ve tmě vůbec nic.

9.kapitola

21. ledna 2011 v 16:12 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Ona není reinkarnací Katherine.
Stefan jel svým autem zpět k penzionu, kolem se rozléval levandulový pokojný mír jako vždy těsně před úsvitem. Přemýšlel o ní.
To jí také řekl a je to pravda, ale teprve nyní si uvědomil, jak dlouho se k tomuto závěru propracovával. Už týdny vnímal každé Elenino nadechnutí i pohyb a všimnul si každého rozdílu mezi oběma ženami.
Vlasy měla o nějaký ten odstín světlejší než Katherine a řasy i obočí naopak tmavší. Katherine je měla téměř stříbrné. A byla o kousek větší než Katherine. Také se pohybovala svobodněji, dívky jejího věku nakládaly se svým tělem s větší volností.
Dokonce ani její oči, ty oči, které ho onen první den přikovaly na místě šokem z poznání, nebyly stejné. Katherine je měla obvykle rozšířené dětským údivem, nebo sklopené, jak se slušelo na dívku v pozdním patnáctém století. Ale Elena byla zvyklá se podívat zpříma a hledět na vás, aniž by uhnula pohledem. A občas se jí oči zúžily odhodláním nebo výzvou tak, jak to Katherine nikdy neuměla.
Podobaly se půvabem, krásou i tím, jak dokonale dokázaly fascinovat muže. Ale zatímco Katherine připomínala bílé koťátko, Elena byla sněhobílou tygřicí.
Když projížděl kolem javorových stromů, zarazila ho náhle vzpomínka, kterou v něm vyvolaly. Nesmí o tom přemýšlet, nesmí dovolit… ale obrazy se před ním již odvíjely. Bylo to, jako by časopis spadl a rozevřel se na dané stránce a jemu nezbylo, než bezmocně přihlížet, zatímco se ten příběh znovu přehrával v jeho mysli.
Bílá, Katherine ten den byla oblečená do bílé. Do nových bílých šatů z benátského hedvábí s prostřiženými rukávy, které odhalovaly bílou bavlněnou košilku pod nimi. Měla zlatý náhrdelník s perlami a v uších jemné perlové náušnice.
Měla takovou radost z těch šatů, které otec objednal speciálně pro ni. Zatočila se před Stefanem a pozvedla je jednou malou ručkou sukni sahající až k zemi, aby ukázala i brokátovou spodničku pod nimi…
"Vidíš, jsou tam dokonce vyšité moje iniciály. Papa to nechal udělat. Mein lieber Papa…" hlas se jí vytratil, přestala se otáčet a jedna ručka jí pomalu spočinula na boku. "Ale co se děje, Stefane? Neusmíváš se."
Nedokázal se o to ani pokusit. Když ji tak viděl, celou v bílé a zlaté jako nějaké nadpřirozené zjevení, působilo mu to téměř fyzickou bolest. Jestli ji ztratí, neví, jak bude žít dál.
Jeho prsty křečovitě sevřely chladný tepaný kov. "Katherine, jak se mohu usmívat, jak mohu být šťastný, když…"
"Když?"
"Když vidím, jak se díváš na Damona." Tak, už to vyslovil. Pak bolestně pokračoval: "Než se vrátil domů, byli jsme každý den spolu. Mého i tvého otce to těšilo a hovořili o plánech na manželství. Ale nyní se dny zkracují, léto je téměř pryč - a ty trávíš s Damonem stejně tolik času jako dřív se mnou. Jediný důvod, proč mu otec dovoluje zde zůstat je, že jsi o to požádala. Ale proč jsi to udělala, Katherine? Myslel jsem, že ti na mně záleží."
V jejích modrých očích se zračil strach. "Ale mně na tobě záleží, Stefane! Ty přece víš, že ano!"
"Tak proč se u otce přimlouváš za Damona? Kdyby nebylo tebe, vyhodil by ho na ulici…"
"Což by tebe určitě potěšilo, mladší bratříčku." Hlas ode dveří zněl uhlazeně a arogantně, ale když se Stefan ohlédnul, všiml se, že Damonovi doutnají oči hněvem.
"Ale ne, to není pravda," ozvala se Katherine. "Stefan by ti nikdy nepřál nic zlého."
Damonovi zacukalo ve rtu, věnoval Stefanovi jízlivý pohled a postavil se Katherine po boku. "Možná, že ne," odpověděl jí o něco jemnějším hlasem. "Ale můj bratr má pravdu alespoň v jedné věci. Dny se zkracují a tvůj otec brzy odjede z Florencie. A vezme tě s sebou - pokud nebudeš mít důvod zůstat."
Pokud nebudeš mít manžela, se kterým bys zůstala. Ta slova zůstala nevyslovena, ale všichni je slyšeli. Baron svou dceru příliš miloval, než aby ji nutil se vdát proti její vůli. Nakonec to bude Katherinino rozhodnutí. Katherinina volba.
Nyní, když toto téma konečně přišlo na přetřes, Stefan nedokázal mlčet. "Katherine ví, že bude muset svého otce brzy opustit…," začal se vychloubat svými tajnými vědomostmi, ale bratr ho přerušil.
"Ale ano, než otec pojme podezření," prohlásil Damon ležérně. "I ti nejslepěji milující otcové musejí začít pochybovat, když se jejich dcera objevuje jen v noci."
Vztek a bolest zavalily Stefana jako vlna. Takže je to pravda; Damon to ví. Katherine to tajemství jeho bratrovi prozradila.
"Proč jsi mu to říkala, Katherine? Proč? Co na něm vidíš, na muži, který se nestará o nic jiného, než o vlastní potěšení? Jak tě může učinit šťastnou, když myslí jen na sebe?"
"A jak tě může učinit šťastnou tento chlapec, když ani ještě neví nic o světě?" vložil se do toho Damon, v hlase ostré pohrdání. "Jak tě ochrání, když se ještě nikdy nemusel vypořádat s realitou? Strávil život mezi knihami a uměním; tak ať si mezi nimi zůstane."
Katherine bolestně vrtěla hlavou a lapisové oči se jí zamžily slzami.
"Ani jeden z vás tomu nerozumí," řekla. "Myslíte si, že se můžu vdát a usadit jako kterákoli jiná dáma z Florencie. Ale já nemohu být jako ostatní dámy. Jak bych mohla mít dům a služebnictvo, které by sledovalo každý můj pohyb? Jak bych mohla žít na jednom místě, kde by si lidé všimli, že se mě léta netknou? Já nikdy nepovedu normální život."
Zhluboka se nadechla a pohlédla na jednoho po druhém. "Ten, kdo se rozhodne se stát mým mužem, se musí vzdát života ve slunečním svitu," zašeptala. "Musí si volit život ve svitu měsíce a v hodinách temnoty."
"Pak si ty musíš zvolit někoho, kdo se nebojí stínů," prohlásil Damon a Stefana překvapila naléhavost v jeho hlase. Nikdy ještě neslyšel Damona hovořit tak vážně a bez přetvářky. "Katherine, pohlédni na mého bratra; copak se bude schopen vzdát slunce? Je příliš připoután k obyčejným věcem: ke svým přátelům, k rodině, k povinnostem vůči Florencii. Temnota by ho zničila."
"Lháři!" zvolal Stefan. Teď zuřil. "Jsem stejně silný jako ty, bratře, a nebojím se ničeho pod sluncem ani ve stínech. A Katherine miluji víc než přátele nebo rodinu…"
"… nebo svou povinnost? Miluješ ji dost na to, aby ses vzdal i těchto závazků?"
"Ano," prohlásil Stefan vzdorně. "Dost, abych se vzdal úplně všeho."
Damon se usmál jedním z těch svých znepokojivých úsměvů. Pak se obrátil ke Katherine. "Zdá se," pronesl, "že volba je jen na tobě. Máš dva nápadníky; chceš jednoho z nás, nebo žádného?"
Katherine zvolna sklonila svou zlatou hlavu. Pak pozvedla modré oči a pohlédla na ně.
"Nechte mi do neděle čas na rozmyšlenou. A mezitím na mě nenaléhejte otázkami."
Stefan váhavě přikývnul. Damon se otázal: "A v neděli?"
"V neděli večer za soumraku si zvolím."
Soumrak… fialkově hluboká temnota soumraku…
Sametové odstíny kolem Stefana vybledly a on přišel k sobě. Nebyl to soumrak, ale úsvit. Ztracený v myšlenkách dojel až k okraji lesa.
Na severozápadě viděl Wickery Bridge a hřbitov. Nová vzpomínka mu zrychlila puls.
Řekl Damonovi, že je ochoten se pro Katherine zříci všeho. A přesně to také udělal. Vzdal se nároku na život pod sluncem a stal se kvůli ní tvorem temnot. Lovec odsouzený k tomu, aby byl navěky sám loven. Zloděj, který musí krást život, aby naplnil své vlastní žíly.
A možná i vrah.
Ne, řekli, že ta dívka Vickie nezemře. Ale jeho další oběť by mohla. Nejhorší na jeho posledním útoku bylo, že si z něj nic nepamatoval. Pamatoval si slabost, všepohlcující potřebu a to, jak proklopýtal vchodem kostela, ale potom nic. Probral se až venku a Elenin křik mu zněl v uších - a rozeběhl se za ní, aniž by věnoval jedinou myšlenku tomu, co se asi stalo.
Elena… na okamžik pocítil nával čiré radosti a úžasu a zapomněl na všechno ostatní. Elena, hřejivá jako sluneční paprsky, jemná jako letní ráno, ale s ocelovým jádrem, které nelze zlomit. Je jako oheň plápolající v ledu, jako ostří stříbrné dýky.
Ale má vůbec právo ji milovat? Nejhlubší city, které k ní chová, ji vystavují nebezpečí. Co když se ho příště zmocní potřeba ve chvíli, kdy Elena bude nejbližší živoucí člověk, nejbližší nádoba plná vroucí životodárné krve?
Raději bych umřel, než bych jí ublížil, pomyslel si a učinil z toho osobní přísahu. Než bych se zajímal o její žíly, to raději umřu žízní. A přísahám, že se nikdy nedozví mé tajemství. Nikdy se kvůli mně nebude muset vzdát života pod sluncem.
Mezitím se rozednívalo. Než ale odjel od hřbitova, vyslal jednu pátravou myšlenku, vyslal ji veškerou silou své bolesti a hledal nějakou jinou Sílu, která by se v blízkosti mohla nacházet. Hledal nějaké jiné řešení toho, co se stalo v kostele.
Ale nenalezl nic, ani náznak odpovědi. Hřbitov tonul ve výsměšném tichu.
Když se Elena probudila, do oken se jí opíraly sluneční paprsky. Najednou měla pocit, jako by se právě zotavila z dlouhého záchvatu chřipky, jako by bylo ráno Štědrého dne. Posadila se a měla hlavu plnou myšlenek.
Au. Všechno ji bolelo. Ale ona a Stefan - tím se všechno dalo do pořádku. Ten ožralej flákač Tyler… ale na Tylerovi už nezáleželo. Nezáleželo na ničem, kromě toho, že Stefan ji miluje.
Sešla dolů ještě v noční košili a podle úhlu, pod jakým se světlo opíralo do oken, usoudila, že musela spát hodně dlouho. Teta Judith a Margaret byly v obývacím pokoji.
"Dobré ráno, teto Judith." Věnovala překvapené tetě dlouhé pevné objetí. "A dobré ránko, puclíčku." Zvedla Margaret a obtancovala s ní pokoj. "A - ach! Dobré ráno, Roberte." Poněkud se zastyděla za své bujaré chování a nedostatek vhodného oblečení, postavila Margaret a pospíchala do kuchyně.
Teta Judith vešla za ní. Ačkoli měla pod očima tmavé kruhy, usmívala se. "Zdá se, že dneska ráno máš výbornou náladu."
"To mám." Elena jí uštědřila další objetí, na omluvu za ty kruhy pod očima.
"Víš, musíme zajít za šerifem a promluvit si s ním o Tylerovi."
"Ano." Elena vytáhla z ledničky džus a nalila si sklenici. "Ale mohla bych se nejdřív zastavit u Vickie? Musí být hrozně rozrušená, zvlášť když se zdá, že jí nikdo nevěří."
"A ty jí věříš, Eleno?"
"Ano," odpověděla pomalu. "Já jí věřím. A teto Judith," dodala a rozhodla se, "mně se totiž taky v tom kostele něco přihodilo. Myslela jsem…"
"Eleno! Přišly za tebou Bonnie a Meredith," ozval se z haly Robertův hlas.
Okamžik důvěrnosti odezněl. "Aha… tak je za mnou pošli," zavolala Elena a zhluboka se napila džusu. "Řeknu ti o tom později," slíbila tetě Judith, zatímco se ke kuchyni blížily kroky děvčat.
Bonnie a Meredith se nezvykle formálně zastavily ve dveřích. I sama Elena měla rozpačitý pocit a než promluvila, počkala, až teta odejde.
Odkašlala si a hleděla na ošoupaný vzorek linolea. Když střelila letmým pohledem po děvčatech, zjistila, že zkoumají to samé místo na podlaze.
Nahlas se rozřehtala a obě vzhlédly.
"Jsem tak šťastná, že ani nedokážu být v rozpacích," řekla Elena a roztáhla paže, aby je objala. "Vím, že bych se měla omluvit za to, co jsem řekla, a omlouvám se,ale nedokážu se nad tím dojímat. Chovala jsem se strašně a zasloužím si popravu, ale nemohly bychom dělat, jako že se to nestalo?"
"Mělo by tě mrzet, že jsi takhle utekla," hubovala ji Bonnie, když se všechny tři objaly.
"A ještě k tomu zrovna s Tylerem Smallwoodem," přidala se Meredith.
"No, co se jeho týče, už jsem se poučila," přiznala Elena a na okamžik se zachmuřila. Pak se Bonnie rozesmála.
"A taky jsi dostala velkou kořist úplně sama - Stefana Salvatora! A ten dramatický vstup na scénu. Když jste spolu vešli do dveří, myslela jsem, že mám halucinace. Jak jsi to dokázala?"
"To není moje zásluha. Prostě se tam objevil jako rytíř v jednom z těch starých filmů."
"A bránil tvoji čest," prohlásila Bonnie. "Neznám nic víc vzrušujícího."
"No, mě napadá jedna dvě věci," ozvala se Meredith. "Ale možná se Elena postarala i o ně."
"O tom vám ještě budu vyprávět," odpověděla Elena, pustila je a ustoupila. "Ale zajdete se mnou nejdřív k Vickie? Chtěla bych si s ní promluvit."
"Můžeš si promluvit s náma, zatímco se budeš oblíkat a než tam dojdeme, nebo pro mě za mě klidně i během čištění zubů," prohlásila Bonnie rozhodně. "A jestli vynecháš jedinou podrobnost, podrobíme tě španělské inkvizici."
"Vidíš to," upozornila Meredith, "veškeré úsilí pana Tannera se nakonec vyplatilo. Bonnie už ví, že španělská inkvizice není rocková skupina."
Když stoupaly po schodech, Elena se smála z čirého nadšení ze života.
Paní Bennettová vypadala bledá a unavená, ale pozvala je dovnitř. "Vickie odpočívá; doktor řekl, ať zůstane v posteli," vysvětlila s mírně rozechvělým úsměvem. Elena, Bonnie a Meredith se natěsnaly do úzké předsíně.
Paní Bennettová jemně zaklepala u Vickie na dveře. "Vickie, holčičko, přišly za tebou spolužačky. Nebuďte tam dlouho," dodala směrem k nim a otevřela dveře.
"Nebudeme," slíbila Elena. Vešly do příjemného modrobílého pokoje. Vickie ležela na posteli podložená polštáři a prošívanou pokrývku v barvě holubí modři měla přitaženou až k bradě. Její obličej proti ní vypadal bílý jako papír a oči pod těžkými víčky hleděly rovně vpřed.
"Takhle přesně vypadala, když jsme ji našli," zašeptala Bonnie.
Elena přikročila k posteli. "Vickie," oslovila ji jemně. Vickie dál neurčitě zírala, ale Elena měla pocit, že rytmus jejího dechu se malinko změnil. "Vickie, slyšíš mě? Jsem Elena Gilbertová." Nejistě pohlédla na Bonnie a Meredith.
"Vypadá to, že jí dali nějaké uklidňující prášky," řekla Meredith.
Ale paní Bennettová se nezmínila o tom, že by dostala léky. Elena se zachmuřeně obrátila zpátky k nereagující dívce.
"Vickie, to jsem já, Elena. Chtěla jsem si s tebou jen promluvit o včerejší noci. Chci, abys věděla, že věřím tvému vyprávění o tom, co se stalo." Elena ignorovala ostrý pohled, který jí věnovala Meredith, a pokračovala: "A chtěla bych se tě zeptat…"
"Ne!" Vickie se z hrdla vydral syrový a pronikavý výkřik. Tělo měla ztuhlé jako vosková figurína vystavená násilnému zacházení. Světle hnědé vlasy se jí rozprostřely po tváři, když zmítala hlavou po polštáři a bušila rukama do vzduchu. "Ne, ne!" křičela.
"Udělej něco!" zalapala Bonnie po dechu. "Paní Bennettová! Paní Bennettová!"
Elena a Meredith se pokoušely udržet Vickie na posteli, ale ona s nimi zápasila. Křik neustával. Náhle se objevila Vickiina matka, pomáhala jim ji držet a zaháněla je od postele.
"Co jste to s ní udělaly?" volala.
Vickie se přitiskla k matce, uklidnila se, ale pak se oči zpod těžkých víček upřely přes její rameno na Elenu.
"Jsi toho součástí, jsi zlá!" křičela hystericky na Elenu. "Jdi ode mě!"
Elena byla ohromená. "Vickie! Ale já jsem se jen přišla zeptat…"
"Myslím, že byste teď radši měly odejít. Nechte nás o samotě," řekla paní Bennettová a ochranitelsky dceru objala. "Copak nevidíte, co to s ní dělá?"
V ohromeném tichu Elena vyšla z pokoje. Bonnie a Meredith šly za ní.
"To musí být lékama," řekla Bonnie, jakmile vyšly z domu. "Je naprosto mimo sebe."
"Všimla sis jejích rukou?" upozornila Elenu Meredith. "Když jsme se ji pokoušely zvládnout, držela jsem ji za ruku. Byla studená jako led."
Elena zmateně zavrtěla hlavou. Nic z toho nedávalo smysl, ale ona si prostě nenechá zkazit den. Nenechá. Zoufale pátrala v paměti po něčem, co by vykompenzovalo tento zážitek, co by jí umožnilo podržet si ještě onen pocit štěstí.
"Už vím," řekla. "Penzion."
"Řekla jsem Stefanovi, aby mi dneska zavolal, ale proč bychom se místo toho neprošly až k penzionu? Není to odsud daleko."
"Jenom dvacet minut chůze," opáčila Bonnie. Ale pak se rozzářila. "Aspoň bychom si konečně mohly prohlédnout ten jeho pokoj."
"Vlastně," pokračovala Elena, "jsem si myslela, že byste mohly počkat dole. Stejně bych ho chtěla vidět jenom na pár minut," dodala na svou obranu, když na ni zůstaly koukat. Možná to bylo zvláštní, ale momentálně se nechtěla o Stefana dělit ani se svými kamarádkami. Byl pro ni natolik nový, že ho vnímala skoro jako tajemství.
Když zaklepaly na nablýskané dubové dveře, otevřela jim paní Flowersová. Vypadala jako vrásčitý starý skřítek s překvapivě jasnýma černýma očima.
"Ty musíš být Elena," řekla. "Viděla jsem tě včera jít se Stefanem ven, a když se vrátil, prozradil mi tvoje jméno."
"Vy jste nás viděla?" podivila se Elena. "Já jsem si vás nevšimla."
"Ne, nevšimla," potvrdila paní Flowersová a uchichtla se. "Jsi tak hezké děvče, drahoušku," dodala. "Velmi hezké děvče." Popleskala ji po tváři.
"Ehm, děkuji vám," odpověděla Elena nejistě. Nelíbilo se jí, jakým způsobem na ní spočívají ty ptačí oči. Pohlédla na schodiště za paní Flowersovou. "Je Stefan doma?"
"Musí být, pokud neodletěl ze střechy," odpověděla paní Flowersová a znovu se uchichtla. Elena se zdvořile zasmála.
"My počkáme dole s paní Flowersovou," řekla Meredith a Bonnie obrátila mučednicky oči v sloup. Elena potlačila úsměv, přikývla a vyrazila po schodech.
To je ale podivný starý dům, pomyslela si opět, když vstupovala na schody vedoucí z dalšího pokoje. Hlasy zdola zde byly slyšet jen velmi nezřetelně, a jak stoupala vzhůru, odumřely docela. Zahalilo ji ticho, a když vystoupala až do horního patra, měla pocit, že se nachází v úplně jiném světě.
Plaše zaklepala. "Stefane?"
Zevnitř neslyšela nic, ale najednou se dveře otevřely. Všichni dnes vypadají bledě a unaveně, pomyslela si Elena a pak už byla v jeho objetí.
Křečovitě ji objal pažemi. "Eleno, ach, Eleno…"
Pak odstoupil. Bylo to stejné jako včera večer, cítila, jak se mezi nimi otevírá propast. Všimla si, jak se mu do očí vkrádá onen chladný pohled plný sebekontroly.
"Ne," protestovala, aniž si uvědomila, že mluví nahlas, "už ti to nedovolím." A stáhla jeho ústa ke svým.
Několik úderů srdce se nedočkala odpovědi, pak se zachvěl a ostře ji políbil. Prsty jí zapletl do vlasů a Elenin vesmír se zúžil jen na něj. Vše kromě Stefana pro ni přestalo existovat, cítila kolem sebe jeho paže, žár jeho rtů na svých.
O pár minut nebo pár století později se rozpojili, oba se chvěli. Ale jejich pohledy zůstaly zaklesnuté a Elena si všimla, že Stefanovy oči jsou příliš rozšířené i na zdejší zšeřelé poměry, okolo temných zorniček byl jen uzounký proužek zelené. Vypadal omámeně a jeho ústa - ta ústa! - byla opuchlá.
"Myslím," řekl a uslyšela, jak se ovládá, "že bychom měli být opatrní, když tohle děláme."
Elena přikývla, sama byla také jako omámená. Ne na veřejnosti, pomyslela si. A ne, když dole čekají Bonnie a Meredith. A ne, když jsou úplně sami, pokud…
"Tak mě jen tak drž," odpověděla.
Jak zvláštní, že po takovém výbuchu vášně se může v jeho náručí cítit tak bezpečně, tak pokojně. "Miluji tě," zašeptala do drsného vlněného svetru.
Ucítila, jak se zachvěl. "Eleno," řekl znovu a znělo to téměř zoufale.
Zvedla hlavu. "Co je na tom špatného? Co by na tom mohlo být špatně, Stefane? Copak ty mě nemiluješ?"
"Já…," bezmocně na ni pohlédnul - a uslyšeli zezdola slabě hlas paní Flowersové, jak volá:
"Chlapče! Chlapče! Stefane!" Znělo to, jakoby tloukla na zábradlí botou.
Stefan si povzdechnul. "Radši bych se měl jít podívat, co chce." S nečitelnou tváří jí vyklouzl.
Elena osaměla. Založila si paže na prsou a otřásla se. Je tu taková zima. Měl by si rozdělat oheň, pomyslela si a bezděky těkala očima po místnosti, až jí oči spočinuly na mahagonovém stolku, který zkoumala včera večer.
Ta truhlička.
Pohlédla k zavřeným dveřím. Kdyby se vrátil a přistihnul ji… Opravdu by neměla - ale už byla na cestě ke stolku.
Vzpomeň si na Modrovousovu ženu, pomyslela si. Umírala zvědavostí. Ale to už měla dlaň na kovovém víku. Srdce jí hlasitě bušilo, ale otevřela ho.
V zšeřelém světle se nejprve zdálo, že je úplně prázdná a Elena se nervózně zasmála. Co čekala? Milostné dopisy od Caroline? Zakrvácenou dýku?
Pak zahlédla tenký útržek hedvábí, poskládaný úhledně v růžku. Vytáhla ho a promnula mezi prsty. Byla to broskvová stužka, kterou ztratila druhý den školy.
Ach Stefane. V očích ji pálily slzy a v jejím nitru se vzedmula láska až přetékala. Tak dlouho už? Záleží ti na mně už tak dlouho? Ach Stefane, tolik tě miluji…
A nezáleží na tom, jestli mi to dokážeš říct, pomyslela si. Přede dveřmi se ozval nějaký zvuk a ona rychle složila stuhu a vrátila ji do truhličky. Pak se obrátila ke dveřím a potlačovala slzy.
Nezáleží na tom, že to ještě nedokážeš vyslovit. Řeknu to za nás za oba. A jednou se to naučíš.

8.kapitola

21. ledna 2011 v 16:10 | Lola |  The Vampire Diaries 1 - Probuzení
Elena odcházela do koupelny omámená a omráčeně vděčná. Vyšla rozzlobená.
Nebyla si úplně jistá, jak k té proměně došlo. Ale když si omývala škrábance na obličeji a pažích, podrážděná, že tu není zrcadlo a že nechala svou kabelku v Tylerově kabrioletu, začala opět vnímat své pocity. A to, co pociťovala, byl vztek.
Do háje se Stefanem Salvatorem. Je chladný a plný sebekontroly i ve chvíli, kdy jí zachraňuje život. Do háje s jeho zdvořilostí, do háje s jeho galantností a do háje s hradbami, které se zdají tlustší a vyšší než předtím.
Vytáhla si zbylé sponky z vlasů a použila je k sepnutí předního dílu šatů. Pak si rozpuštěné vlasy rychle pročísla vyřezávaným kostěným hřebenem, který našla vedle umyvadla. Vyšla z koupelny s bradou vzhůru a ostrým pohledem.
Nevzal si sako znovu na sebe. Stál u okna ve svém bílém svetru. Měl skloněnou hlavu a celý napjatý na ni čekal. Aniž zvedl hlavu, ukázal na kus tmavého sametu, který byl přehozený přes opěradlo židle.
"Možná by se ti to mohlo hodit přes šaty."
Byl to dlouhý plášť, hustý a měkký, s kapucí. Elena si položila těžkou látku kolem ramen. Ale ten dar ji neuchlácholil; všimla si, že Stefan se k ní nepřiblížil ani o krok, ani na ni během řeči nepohlédnul.
Záměrně vkročila do jeho osobního prostoru, přitáhla si plášť těsněji a dokonce i v tuto chvíli si uvědomovala příjemný pocit, jak ji látka obklopovala a záhyby za ní splývaly po podlaze. Došla až k němu a zkoumala pohledem těžký mahagonový toaletní stolek u okna.
Na něm ležela nebezpečně vypadající dýka se slonovinovou rukojetí a nádhernou achátovou pochvou zdobenou stříbrem. Také tam ležela zlatá koule s jakousi vyrytou stupnicí a několik drobných zlatých mincí.
Zvedla jednu minci, částečně proto, že ji zaujala, a částečně proto, že si uvědomovala, že ho podráždí, že na ty věci sahá. "Co to je?"
Okamžik trvalo, než odpověděl. Pak řekl:
"Zlatý florin, to je florentinská mince."
"A tohle?"
"To jsou německé kapesní hodinky. Pozdní patnácté století," vysvětlil ustrašeně. A pokračoval: "Eleno…"
Natáhla se po malé železné truhličce s víkem na pantech. "A tohle? Dá se to otevřít?"
"Ne."Měl reflexy jako kočka; připlácl rukou víko a přidržel je zavřené. "To je soukromá věc," řekl se zřejmým napětím v hlase.
Všimla si, že se jeho ruka dotýká jen kovového víka truhličky, ale ne její kůže. Zvedla prsty a on se okamžitě odtáhnul.
Náhle už nedokázala svůj vztek udržet déle na uzdě. "Opatrně," štěkla na něj prudce, "nedotýkej se mě, abys náhodou nedostal nějakou nemoc."
Odvrátil se k oknu.
A přesto, že sama odkráčela zpět doprostřed místnosti, cítila, že v okně sleduje její odraz. A náhle s jistotou věděla, jak mu musí připadat, se světlými vlasy spadajícími přes tmavou kápi a s bílou rukou svírající samet u hrdla. Zpustošená princezna přecházející ve své věži.
Zaklonila hlavu, aby si prohlédla padací dveře ve stropě a zřetelně uslyšela jemný nádech. Když se otočila zpět k němu, uvědomila si, že očima hltá její odhalené hrdlo; výraz v jeho očích ji mátl. Ale v příštím okamžiku mu rysy ztvrdly a opět postavil hradby.
"Myslím," prohlásil, "že bych tě měl raději odvézt domů."
V tu chvíli ho chtěla ranit a přinutit, aby se cítil stejně ublíženě, jako ubližoval on jí. Ale také chtěla vědět pravdu. Byla unavená z téhle hry, unavená ze spřádání plánů a lstí a z toho, jak se snažila číst v jeho mysli. Se strachem, ale také s nesmírnou úlevou slyšela svůj hlas, jak vyslovuje to, nad čím tak dlouho uvažovala:
"Proč mě nenávidíš?"
Zůstal na ni zírat. Na okamžik to vypadalo, že vůbec nebude schopen slova. Pak řekl: "Není pravda, že tě nenávidím."
"Ale ano," odvětila Elena. "Vím, že se… že se nehodí to říkat, ale je mi to jedno. Vím, že bych ti měla být vděčná, žes mě dneska večer zachránil, ale to je mi taky jedno. Neprosila jsem se, abys mě zachraňoval. Netuším, proč jsi vlastně byl na hřbitově. A vůbec netuším, proč jsi mě zachraňoval, vzhledem k tomu, co ke mně cítíš."
Zavrtěl hlavou, ale jeho hlas zněl měkce: "Není pravda, že tě nenávidím."
"Od samého začátku se mi vyhýbáš, jako kdybych… kdybych byla malomocná. Zkoušela jsem se k tobě chovat přátelsky a tys mi to jen vmetl zpět do tváře. Takhle se chová gentleman, když ho někdo chce uvítat?"
Pokoušel se teď něco říci, ale ona nemilosrdně pokračovala. "Několikrát jsi mě veřejně urazil; ponižoval jsi mě ve škole. A ani teď bys se mnou nepromluvil, kdyby to nebyla otázka života a smrti. Copak to je to jediné, co z tebe vyrazí slovo? To musí být někdo skoro zavražděn?"
"A dokonce i teď," pokračovala hořce, "si nepřeješ, abych se k tobě přiblížila. Co to s tebou je, Stefane Salvatore, že musíš takhle žít? Že si kolem sebe musíš stavět hradby proti ostatním lidem, aby je držely pěkně daleko od tebe? Proč nemůžeš nikomu věřit? Co je to s tebou?"
Nyní ztichnul, tvář odvrácenou. Zhluboka se nadechla, narovnala ramena a držela hlavu zpříma, ačkoli ji pálily oči. "A co je to se mnou,"dodala tišeji, "že se na mě nemůžeš ani podívat, ale Caroline Forbesové dovolíš se přitisknout celým tělem? Mám alespoň právo to vědět. Už tě nebudu nikdy obtěžovat, už na tebe ani nepromluvím ve škole, ale než půjdu, chci vědět pravdu. Proč mě tolik nenávidíš, Stefane?"
Pomalu se otočil a zvedl hlavu. Měl prázdný nevidomý pohled a v Eleně se něco pohnulo, když spatřila bolest na jeho tváři.
Jeho hlas ještě stále prozrazoval sebekontrolu, ale sotva se mu to dařilo. Viděla úsilí, které ho to stálo, aby se mu netřásl.
"Ano," odpověděl. "Myslím, že máš právo to vědět, Eleno." Pak na ni pohlédl, podíval se jí přímo do očí a ona si pomyslela. Tak zlé to je? Co může být tak zlé? "Není pravda, že tě nenávidím," pokračoval a vyslovoval každé slovo důrazně a zřetelně. "A nikdy to nebyla pravda. Ale ty, mi někoho připomínáš."
Eleně to vyrazilo dech. Čekala cokoli, ale tohle ne. "Připomínám ti někoho, koho znáš?"
"Někoho, koho jsem znával," řekl tiše. "Ale," dodal pomalu, jako by tomu sám přicházel na kloub, "ve skutečnosti nejsi jako ona. Vypadala jako ty, ale byla křehká a útlá. Zranitelná. Zvenku i uvnitř."
"A to já nejsem."
Vydal zvuk, který by snad mohl být smíchem, kdyby v něm bylo trochu humoru. "Ne, ty jsi bojovnice. Ty jsi… sama sebou."
Elena na okamžik ztichla. Nedokázala již v sobě živit vztek, když viděla bolest na jeho tváři. "Byli jste si hodně blízcí?"
"Ano."
"A co se stalo?"
Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že už si Elena začala myslet, že jí neodpoví. Ale nakonec promluvil: "Zemřela."
Elena roztřeseně vydechla. Poslední záchvěvy vzteku ji opustily. "To muselo hrozně bolet," řekla jemně a myslela na bílý náhrobek Gilbertů mezi vousatou travou. "Je mi to moc líto."
Neřekl nic. Jeho tvář se opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného, něco strašného a srdcervoucího, co může vidět jen on. Ale v jeho výrazu nebyl jen žal. Skrze jeho hradby, skrze veškerou rozechvělou sebekontrolu dokázala rozpoznat zmučený pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled tak ztracený a ztrápený, že k němu přikročila dříve, než si uvědomila, co vlastně dělá.
"Stefane," zašeptala. Zdálo se, že ji neslyší; že je pohlcen ve svém vlastním světě utrpení.
Nedokázala si pomoci a položila mu ruku na paži. "Stefane, já vím, jak tohle bolí…"
"To nemůžeš vědět," vybuchl a veškerou tichost jeho povahy smetl sálající hněv. Pohlédl na její ruku, jako by si právě uvědomil, že tam je, jako by zuřil nad její drzostí se ho dotknout. Zelené oči se mu rozšířily a ztemněly, když její ruku setřásl a švihnul paží, aby jí zabránil v dalších dotycích…
… a místo toho najednou držel její ruku ve své, prsty propletené s jejími, jako by to bylo jediné pouto, které ho drží při životě. Zmateně pohlédl na jejich spojené ruce. Pak pomalu přejel pohledem od propletených prstů k její tváři.
"Eleno…," zašeptal.
A pak to uviděla, ona muka prostupující jeho pohled, jako by už prostě nedokázal bojovat dál. Porážku, když se hradby konečně zhroutily a ona uviděla, co se skrývá za nimi.
A pak bezmocně sklonil hlavu k jejím rtům.
"Počkej… zastav na chvíli," zarazila je Bonnie. "Myslím, že jsem něco zahlédla."
Mattův otřískaný Ford zpomalil a zamířil ke kraji silnice, kde keře a ostružiníky tvořily hustý porost. Něco bílého tam prosvítalo a mířilo k nim.
"Ach panebože," vydechla Meredith. "To je Vickie Bennettová."
Dívka vklopýtala do světla reflektorů a zůstala vrávoravě stát. Matt prudce dupnul na brzdy. Světle hnědé vlasy měla zcuchané a zamotané a z tváře umazané špínou zíral skelný pohled. Měla na sobě jen tenkou bílou spodničku.
"Vemte ji do auta," řekl Matt. Meredith už otevírala dveře, a než auto zastavilo, vyskočila a běžela k omámené dívce.
"Vickie, jsi v pořádku? Co se ti stalo?"
Vickie zasténala a stále hleděla rovně před sebe. Pak najednou zřejmě pochopila, že vidí Meredith, vrhla se k ní a zaťala jí nehty do paží.
"Musíme honem pryč," zvolala divným drsným hlasem, jako by měla něco v ústech, a z očí jí čišela zoufalá naléhavost. "Všichni - a honem! Už se to blíží!"
"Co se blíží? Vickie, kde je Elena?"
"Pojďte pryč, hned…"
Meredith se rozhlédla po silnici a odvedla třesoucí se dívku do auta. "Vezmeme tě pryč," uklidňovala ji, "ale musíš nám říct, co se stalo. Bonnie, půjč mi svůj pléd. Je úplně zmrzlá."
"Je zraněná," řekl Matt příkře. "A je v šoku, nebo co. Otázka je, kde jsou ostatní. Vickie, byla Elena s tebou?"
Vickie vzlykla, zakryla si dlaněmi tvář a Meredith ji ovinula Bonniin zářivý růžový pléd kolem ramen. "Ne… Dick," vykoktala nejasně. Zdálo se, že mluvení ji bolí. "Byli jsme v kostele… bylo to strašné. Přišlo to… jako mlha všude kolem. Temná mlha. A oči. Viděla jsem, jaké to mělo oči, plály z těch temnot. Spálily mě…"
"Blouzní," řekla Bonnie. "Nebo má hysterický záchvat, nebo něco takového."
Matt promluvil pomalu a zřetelně. "Vickie, prosím tě řekni nám jenom jednu věc. Kde je Elena? Co se jí stalo?"
"Já nevím."Vickie zvedla uslzenou tvář k obloze. "Byli jsme s Dickem… sami. Byli jsme… a pak to bylo všude kolem nás. Nemohla jsem utíkat. Elena řekla, že se hrobka otevřela. Možná to přišlo odtamtud, bylo to příšerné…"
"Byli na hřbitově ve zřícenině kostela," pochopila Meredith. "A Elena byla s nimi. A podívejte se na tohle." Pod palubním světlem teď viděli hluboké čerstvé škrábance, které se táhly Vickie po hrdle až ke krajkovému živůtku spodničky.
"Vypadá to jako stopy po zvířeti," řekla Bonnie. "Trochu jako kočičí škrábance."
"To nebyla žádná kočka, co dostalo toho staříka pod mostem," prohlásil Matt. Byl bledý ve tváři a na čelisti se mu rýsovaly pevně zaťaté svaly. Meredith sledovala jeho pohled na silnici a pak zavrtěla hlavou.
"Matte, musíme ji nejdřív zavézt zpátky do města. Prostě musíme."oslovila ho. "Poslouchej mě. Mám stejný strach o Elenu jako ty. Ale Vickie potřebuje doktora a my musíme zavolat policii. Nemáme na výběr, musíme zpátky."
Matt ještě hodnou chvíli zíral před sebe na silnici a pak syčivě vydechnul. Prudce přibouchl dveře, nastartoval a otočil vůz. Pohyboval se trhaně.
Celou cestu do města Vickie vzlykala něco o žhnoucích očích.
Elena ucítila, jak se Stefanovy rty dotkly jejích.
A… vše bylo najednou prosté. Všechny otázky zodpovězeny, všechny strachy utišeny, všechny pochyby zahnány. Nyní cítila nejen vášeň, ale i něhu a lásku tak silnou, že se uvnitř chvěla. Intenzita těchto citů by ji děsila, kdyby nebyla s ním - s ním se nedokázala bát ničeho.
Konečně došla domů.
Sem přece patří a konečně to místo našla. U Stefana má domov.
Jemně se odtáhla a cítila, jak se třese.
"Ach Eleno," šeptal proti jejím rtům. "Nemůžeme…"
"Už se stalo," zašeptala a přitáhla si ho opět k sobě.
Bylo to téměř jako by mohla slyšet jeho myšlenky a cítit jeho pocity. Rozkoš a touha jiskřily mezi nimi, spojovaly je, vábily blíž. A Elena v jeho nitru také vycítila pramen ještě hlubších emocí. Chtěl ji takto držet navždy, chránit ji ode všeho zlého. Toužil ji ochránit před každým zlem, které jí hrozilo. Chtěl sdílet svůj život s jejím.
Cítila jemný tlak jeho rtů na svých a stěží dokázala snést ten sladký pocit. Ano,pomyslela si. Pocity ji zaplavovaly jako vlny na klidném rybníce. Topila se v nich, v té radosti, kterou vnímala u Stefana i ve vlnách vlastní rozkoše, kterou mu odpovídala. Stefanova láska ji zalévala, prozařovala a prosvěcovala každé tmavé zákoutí její duše jako slunce. Třásla se rozkoší, láskou a touhou.
Pomalu se odtáhl, jako by se od ní nedokázal oddělit, a pohlédli jeden na druhého se zvědavou radostí.
Nemluvili. Nebylo třeba slov. Pohladil ji po vlasech dotykem tak lehkým, že ho sotva pocítila, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou. A již věděla, že to nebyla nenávist, co ho přimělo se jí tak dlouho vyhýbat. Ne, vůbec to nebyla nenávist.
Elena neměla potuchy, jaká doba uplynula, než pak potichu sešli po schodech penzionu. Kdykoli jindy by byla nadšená ze Stefanova elegantního černého auta, ale teď to sotva vnímala. Když jeli opuštěnými ulicemi, držel ji za ruku.
První, čeho si Elena všimla, když přijeli k jejich domu, byla svítící světla.
"To je policie," řekla, když s obtížemi našla hlas. Bylo zvláštní promluvit po tak dlouhé době ticha. "Na příjezdové cestě stojí Robertovo auto a támhle je Mattovo," všimla si. Pohlédla na Stefana a mír, kterého byla plná, se náhle zdál křehký.
"Zajímalo by mě, co se tady stalo. Tyler jim asi neřekl…?"
"Ani Tyler by nebyl tak hloupý," odpověděl Stefan.
Zaparkovali za jedním z policejních aut a Elena neochotně vyprostila svou ruku z jeho. Přála si celým srdcem, aby prostě mohli se Stefanem zůstat sami, aby již nikdy nemuseli čelit světu.
Ale nebylo vyhnutí. Vyšli po cestičce k otevřeným dveřím. Uvnitř plála všechna světla.
Když vešli, měla Elena dojem, že se k ní obrátily tucty tváří. Náhle si uvědomila, jak musí vypadat, když tu stojí ve dveřích v černém sametovém plášti se Stefanem po boku. Pak teta Judith vykřikla a objala ji, třásla s ní a objímala ji, všechno najednou.
"Eleno! Díkybohu, že se ti nic nestalo! Ale kdes byla? A proč jsi nezavolala? Uvědomuješ si, co jsme kvůli tobě vytrpěli?"
Elena se zmateně rozhlížela po pokoji. Nerozuměla vůbec ničemu.
"Hlavně jsme rádi, že jsi zpátky," řekl Robert.
"Byla jsem v penzionu se Stefanem," řekla pomalu. "Teto Judith, to je Stefan Salvatore, má tam pronajatý pokoj a přivezl mě domů."
"Děkuji ti," řekla teta Judith Stefanovi přes Elenino rameno. Pak se odtáhla, aby pohlédla na Elenu a řekla: "Ale tvoje vlasy, a šaty - co se ti stalo?"
"Ty to nevíš? Tak on vám to Tyler neřekl. Ale proč tu teda je policie?" Elena se instinktivně uchýlila ke Stefanovi a ucítila, jak i on přistoupil k ní, aby ji chránil.
"Jsou tady, protože Vickie Bennettovou dnes v noci někdo přepadnul na hřbitově," řekl Matt. Stáli s Bonnie a s Meredith za tetou Judith a Robertem s pocitem úlevy ve tváři, poněkud nesví a velmi unavení. "Našli jsme ji zhruba před dvěma nebo třemi hodinami a od té doby jsme tě hledali."
"Přepadená?" ohromeně vydechla Elena. "Ale kdo ji přepadl?"
"To nikdo neví," odpověděla Meredith.
"No, možná to není nic tak vážného," řekl Robert uklidňujícím hlasem. "Doktor říká, že byla hrozně vyděšená a že pila. Celá ta věc se mohla odehrát jen v její představivosti."
"Ty škrábance nebyly vymyšlené," upozornil Matt zdvořile a tvrdohlavě.
"Jaké škrábance? O čem to tu mluvíte?" dožadovala se Elena vysvětlení a hleděla z jednoho na druhého.
"Já ti to povím," ujala se slova Meredith a stručně jí převyprávěla, jak našli Vickie. "Pořád opakovala, že neví, kde jsi a že byli s Dickem sami, když se to stalo. A když jsme ji dovezli zpátky sem, doktor prohlásil, že nenašel nic průkazného. Nebyla skutečně zraněná s výjimkou těch škrábanců a ty mohla způsobit kočka."
"Žádné jiné stopy na ní nenašel!?" zeptal se Stefan ostře. Promluvil poprvé od chvíle, kdy vešli do domu a Elena na něj pohlédla, překvapená jeho tónem.
"Ne," odpověděla Meredith. "Samozřejmě, že kočka z ní nemohla strhat oblečení - ale to mohl udělat Dick. Jo, a někdo ji kousnul do jazyka."
"Cože?" divila se Elena.
"A hodně ošklivě, muselo to hodně krvácet a ještě teď ji bolí mluvit."
Stefan vedle Eleny strnul. "A jak ona sama vysvětluje, co se stalo?"
"Byla hysterická," odpověděl Matt. "Skutečný hysterický záchvat; nedávalo to žádný smysl. Blábolila něco o očích a temné mlze a že nebyla schopná utéct - právě proto si doktor myslí, že to byl nějaký druh halucinace. Ale z toho, co jsme schopní se domyslet, byli někdy kolem půlnoci s Dickem ve zříceném kostele u hřbitova a něco tam vlezlo a napadlo ji."
Bonnie dodala: "Na Dicka to nezaútočilo, takže to vykazuje alespoň nějaký vkus. Policie ho našla v mdlobách na podlaze kostela a nepamatuje si vůbec nic."
Ale Elena sotva slyšela poslední slova. Se Stefanem bylo něco strašně v nepořádku. Nedokázala říct, jak to ví, ale prostě to věděla. Když Matt domluvil, celý ztuhnul a nyní, ačkoli se ani nepohnul, měla pocit, jako by mezi nimi ležela nesmírná vzdálenost, jako by se nacházeli na opačných stranách pukající a praskající ledové kry.
Po chvíli řekl velice ovládaným hlasem, který slyšela, když předtím byli v jeho pokoji. "V kostele, Matte?"
"Ano, v tom zříceném kostele," potvrdil Matt.
"A jsi si jistý, že byla půlnoc?"
"Nedokázala to říct přesně, ale muselo to být kolem půlnoci. Našli jsme ji nedlouho po půlnoci. Proč?"
Stefan neodpověděl. Elena cítila, jak se propast mezi nimi prohlubuje. "Stefane," zašeptala. A pak řekla nahlas zoufale: "Stefane, o co jde?"
Zavrtěl hlavou. Nevytěsňuj mě zas, úpěnlivě prosila v myšlenkách, ale ani na ni nepohlédnul. "Přežije to?" zeptal se příkře.
"Doktor říká, že jí nic vážného není," odpověděl Matt. "Nikoho ani nenapadlo, že by mohla umřít."
Stefan stroze přikývnul; pak se obrátil k Eleně. "Musím už jít," řekl. "Teď už jsi v bezpečí."
Když se otočil k odchodu, chytila ho za ruku: "Samozřejmě, že jsem v bezpečí," potvrdila. "Díky tobě."
"Ano," odvětil. Ale v jeho očích nerozpoznala žádnou reakci. Byly bez výrazu a uzavřené.
"Zavolej mi zítra," stiskem ruky se pokusila navzdory všem přihlížejícím očím vyjádřit své city. Silou vůle se ho nutila pochopit.
Bez výrazu pohlédl na jejich ruce a pak k ní pomalu vzhlédnul. A pak konečně opětoval stisk jejích prstů. "Ano, Eleno," zašeptal a jeho oči se ponořily do jejích. A v příštím okamžiku byl pryč.
Zhluboka se nadechla a otočila se k zaplněnému pokoji. Teta Judith stále postávala u ní a hleděla na to, co bylo pod pláštěm vidět z Eleniných roztrhaných šatů.
"Eleno," oslovila ji opět. "Tak co se stalo?" A očima zaletěla ke dveřím, kterými právě odešel Stefan.
Poněkud hysterický smích se jí vydral z hrdla. "To neudělal Stefan, Stefan mě zachránil," prohlásila. Cítila, jak jí ztvrdly rysy a pohlédla na policistu za tetou Judith. "To Tyler, Tyler Smallwood…"